Nedokážu posoudit, jaký byl profesor Vondráček šéf, byl jsem tehdy doslova v plenkách, ale myslím, že vzhledem ke své renesanční podstatě a širokému záběru, nechával mnoha lidem i směrům volný průběh, o čemž svědčí i skutečnost, že docent Roubíček s přáteli tam experimentovali s LSD, což byla tehdy dost problematická tématika.

První a druhou část tohoto textu naleznete ZDE a ZDE

Primář Plzák překládal (z hlediska režimu dost pochybný text) Erica Berne: Jak si lidé hrají, Standa Drvota publikoval své první články a statě – dnes bychom řekli „o etologii“, na druhé straně soudní znalci vyhovovali vášním lidu i Strany a vlády a nechali pověsit evidentně nemocné lidi. Daně se holt platí vždy.

Na druhé straně byl neuvěřitelný vzteklík: pamatuju se na náš příjezd do Karlových Varů (viz slavný film: Florenc 13.30), kde jsme se ukázněně zařadili do fronty u recepce hotelu Pupp, tehdy Moskva, nyní zase Pupp (nocleh tehdy: 30.- Kčs). Pochopitelně pan profesor vedl průvod, postavil se a důstojně pravil: „Jsem profesor Vondráček a mám tu zamluvený pokoj.“ Recepční zalistovala v knize a namítla: „Pane profesore, ten pokoj byl rezervován do dvou hodin, nyní je půl páté a rezervaci už nemáte.“ Asociace k mému vstupu na psychiatrickou scénu byla fantastická, až jsem měl pocit déja vu: „Jsem profesor Vondráček a mám tu zamluvený pokoj!“ opakoval o dvacet decibelů hlasitěji. Recepční zřejmě myslela, dědek je nahluchlej a zopakovala svou repliku také v hlasitějším provedení. Pan profesor třísknul deštníkem do pultu a zařval: „Jsem profesor Vondráček a mám tu zamluvený pokoj!“ „Ano, ano, pane profesore,“ špitla recepční a bylo vymalováno.

Pro mne Vondráček představuje také jeden zajímavý mezník ve vnímáni fenoménu „stáří“ – já sám z dlouhověké rodiny a neměl jsem tedy nikdy problém se staříky, protože to byli pro mne partneři, na něž jsem byl zvyklý. Na druhé straně vzpomeňme první republiky, kde Vrchlickému k padesátce říkali: velebný kmete! Dosud je šedesátka signál k opuštění vedoucího místa. Vondráček tehdy evidentně nechtěl přepustit vedení kliniky jiným a napsal trefný a správný bojovný traktát proti termínu přestárlý. „Jídlo může být přesolené, káva přeslazená, ale člověk nikdy nemůže být přestárlý. Když dáte šedesátiletému profesorovi šikovnou sekretářku, nikdo nic nepozná...“ Mně je sedmdesát, sekretářku nemám a kdo pozná, ať pozná.

Rád vzpomínám na jeho 65. narozeniny, kterýchžto oslav jsme se jako elévové směli také zúčastnit. Byla tam všechna esa medicíny, počínaje akademikem Charvátem a konče..., nebudu raději jmenovat, abych neurazil. Vondráčkův letitý spolužák, akademik Henner, přednesl kouzelnou charakteristiku: „Vondráček se narodil jako neduživé dítě. Jako medik omdlíval při každé příležitosti. A čím je starší, tím je zdravější.“ Aktšlus, neboli poslední slovo, dostal oslavenec. Zlomil se nad řečnickým pultem, oslovil přítomné a začal: „Stáří má mnoho předností...“, pak následovala pauza, která trvala jen patnáct vteřin, ale zdála se čtvrthodinová. Po ní si řečník odkašlal a pravil: „Momentálně si ale na žádnou nevzpomínám.“

Jeho ironický styl nám přiblížil psychiatrii snad víc, než všechny vědecké poučky. Jak tak některé věty v mozku utkvějí, nezapomenu na jeho definici mužského orgasmu: „A pro tento pocit, uvolnění sfinkterů a kontrakce detrusorů, jsou muži ochotni obětovat čest, jmění i životy.“

Víru v jeho dokonalost mi nahlodala zkušenost z již zmíněného kongresu v Karlových Varech. Jednak tam seřval nějaké cizince v lanovce, proč nemají „vizitky“ z kongresu (oni byli ve Varech, ale ne na kongresu), nicméně větší bylo mé rozčarování, když jsem viděl, jak tomuto estétovi padají z jednohubky kusy strouhaného sýra do fousů a přitom si druhou rukou cpe do kapsy od saka jablko o průměru 15 cm. A protože se tak chovali u švédského stolu všichni, usoudil jsem, že mezi tuto elitu nechci. Mládí je nezkušené. Karlovarský zážitek byl několikanásobně překonán v roce 1969, kdy světová elita na pražském kongresu výživy v nedočkavosti žranice vyrazila solidní vrata jednoho pražského paláce.