Před dávnými a dávnými pětašedesáti lety ještě nestrašil v polovině února Valentin, ale toho roku se 14. 2. slavila Popeleční středa, tedy den, kdy končí legrácky a začíná půst. Aby bylo zcela jasno, že je odzvoněno časům Dionýským, maže katolický farář svým ovečkám čela popelem a sděluje jim nikterak radostnou novinu, a to, že prach jsou a v prach se obrátí. Slova, jimž se vůbec nechce nikomu moc naslouchat, tím méně věřit, zvlášť když je venku tak hezky.

Tehdy byl krásný slunečný den, jaro už bylo cítit ve vzduchu a zimní obloha byla modrá, jak jen klidná zimní obloha umí být. V Praze vládla polední pohoda a my jsme měli k obědu palačinky se zavařeninou. Obědvali jsme při otevřených oknech. Ne proto, že by bylo zas takové teplo, ale proto, že otevřít okna po vyhlášení poplachu bylo to jediné, co všichni Pražané udělali, když sirény odhoukaly nálet nepřátelských anglo-amerických bombardovacích svazů, jejichž motory jsme slyšeli.

Potom to začalo. V protějších oknech – přes ulici – se objevil záblesk a padající dům. Vypadalo tu, jako by padal na nás a bylo zatěžko uvěřit, že je to pouze odraz toho, co se odehrává několik set metrů na druhé straně Vltavy, jakási fata morgana. Pak zazněly rány. Táta bafnul v pase mou dvouapůlletou sestřičku a uháněl do sklepa, zatímco máma, tehdy již v pokročilém stupni těhotenství, pokojně dojedla, v čemž jsem ji jako dítko poslušné následoval a nasyceni jsme se volným krokem vydali za nimi. Dodnes nevím, zda to byl u ní šok, nebo předvídavost a vědomí, že už se nic víc dít nebude.

V krytu bylo natlačeno, byl tam příšerný kravál a vřískající děti, kterým náš táta nabízel z modré krabičky kyselé cumlavé vitaminové bonbony nazvané BÉ-DUL-CÉ. Bečení ale neustávalo. Naštěstí byl zanedlouho nálet odhoukán a my jsme se vydali na obhlídku. Na nebi už naprosto zbytečně létaly dvě německé stíhačky. Tam, co dnes stojí tančící dům, hořely trosky (jen pro pořádek: odstraněné až v roce 1960). Hasiči stříkali a já jsem přestal toužit po řemesle popeláře, protože stříkačky byly daleko přitažlivější, než popelářský kuka-vůz. A to jsem netušil, že toho dne se 70 domů a více než 700 lidí v Praze v prach obrátilo. V Drážďanech jich bylo mnohem, mnohem více.

Moje sestra si ten den dodnes pamatuje a má jej zarámovaný hrůzou. Přitom se jí – kromě přerušeného oběda a první zkušenosti z protileteckého krytu – vlastně nic zvláštního nestalo. Byli jsme doslova „za vodou“. Naproti tomu děsivé zážitky popsal písničkář Jan Vodňanský: "Když jsem tehdy viděl, jak vytahovali ze zasažených domů rozbitá lidská těla, měl jsem z toho takovou hrůzu, že jsem začal koktat. Teprve několik let po válce jsem díky léčbě vynikajícího foniatra profesora Semana přestal...

Toho dne jsme doma vstali nějak brzo. Bylo docela pěkně, svítilo slunce, akorát poměrně dost mrzlo. Šel jsem ven se svou čtrnáctiletou sestrou a potkali jsme člověka, kterému se říkalo blokový důvěrník. Ten sestře řekl: "Slečno, měla byste jít s tím chlapečkem do krytu, bude nálet.“ My jsme to však nebrali vážně, protože amerických letadel již přeletělo nad Prahou hodně, a nikdy to neshodila. Jenomže tentokrát to bylo všechno jinak....

Pak vypuklo hrozné peklo, a už jsme se ani nemohli dostat u nás v domě do sklepa, protože tam byl rozbitý zámek. Zůstali jsme se sestrou na chodbě, pak se setmělo, takže to bylo pro mě jako dítě ještě hroznější, protože jsme nevěděli, co se děje. Slyšel jsem ohlušující otřesy, z bytů vybíhali lidé, někteří jenom ve spodním prádle, a když zjistili, že se nemohou dostat do krytu, tak mnozí začali hystericky křičet – a mysleli si, že nastává jejich poslední hodinka."

Americké létající pevnosti (Boeing B 17), kterých bylo podle některých zdrojů šedesát, podle jiných pouze pětadvacet, shodily bomby na Prahu evidentně omylem, když zbloudily cestou do Drážďan. Není důvod si myslet, že protestanti chtěli v odvetu za Bílou horu zničit katolický kostel Na Slovanech, antisemité vinohradskou synagogu, inkvizitoři ze Saalemu srovnat se zemí Faustův dům, nebo velitelé M*A*S*H vytvořit na místě tehdejší Divisní nemocnice předpolí pro svůj polní špitál. Ani činžáky na Vinohradech se nejeví jako kýžený strategický nebo konkurenční cíl. To v Plzni, kam zabloudilo tentýž den dvanáct létajících pevností, se alespoň podařilo Spojencům vyřadit z provozu nádraží. Také zde byly oběti na životech.

Jiné je to s kobercovým náletem na Drážďany, přestože ani ten nebyl jednostrannou záležitostí západních mocností. Generální štáb Rudé armády skutečně RAF a USAAF o bombardování města požádal. K hlavnímu důvodu patřila skutečnost, že Drážďany byly důležitým železničním i silničním uzlem. Zničení nádraží a mostů mělo ztížit případný přesun německých jednotek na východní frontu v souvislosti s plánovanou ofenzívou Rudé armády.

Po válce je každý frajtr generálem a přidá-li se k uniformě ještě tóga pivního filozofa, může vzniknout velmi zajímavý guláš. Zdá se, že 14.2.1945 bylo už o vítězích rozhodnuto. Nebylo (jen na okraj: toho dne se vzdala ve východní Asii 70 000 britská armáda Japoncům). Toho dne ale bylo již v Jaltě rozhodnuto, jak si Spojenci rozporcují Evropu. Z našeho pohledu tragicky.

Včerejší zprávy mě seznámily s rozhovorem amerických pilotů, kteří omylem navedli peruánské stíhačky na letadlo nevinného misionáře a jeho rodiny. Vzbudilo to ve mně znovu nesplnitelnou touhu dozvědět se, na co asi mysleli američtí piloti a bombometčíci 15. 2. 1945. Možná na pražského klasika: Jako jednou v Nuslích, právě u mostu přes Botič, přišel ke mně v noci jeden pán, když jsem se vracel od Banzetů, a praštil mě bejkovcem přes hlavu, a když jsem ležel na zemi, posvítil si na mne a povídá: ,Tohle je mejlka, to není von.’

Pro politizující diskutéry, kteří neudrží (mimo jiné) ani nutkání zaplést do každého tématu předvolební agitace, sděluji: většina současných politiků nezdobila toho dne ještě naši planetu, Miloš Zeman jakož i Přemysl Sobotka si hověli v peřince, Václavu Klausovi bylo necelých pět let, Václavu Havlovi necelých devět. Na ně to svést nelze. Vědom si své historické odpovědnosti, beru to proto celé na sebe. Důkazem je mimo jiné i fakt, že jsem ty palačinky tenkrát klidně dojedl.