“Humans are self-decorating apes.” Nina Jablonski

Tetování, piercing a další ozdobné či zkrášlující prvky jsou známé – po objevu mumie člověka nazvaného Ötzli – minimálně 5300 let. Vykopávky na Středním východě je zjišťují před čtyřmi tisíciletími a v knize Genesis je zaznamenáno, jaké šperky poslal Abraham své budoucí snaše: Když se velbloudi napili, vzal muž zlatý nosní kroužek o váze půl šekelu a dva náramky pro ni o váze deseti šekelů zlata (Gn 14:23). Dlužno dodat, že se Abraham nepředal, a to ani tehdy, jednalo-li se o velký šekel o váze 16 gramů. Asi nechtěl, aby se nevěsta dostavila s chobotem. Pátá kniha Mojžíšova pak mezi dalšími pravidly doporučuje také koncizní aplikační postupy (tehdejší guidelines): Kdyby ti (otrok) řekl: „Nechci od tebe odejít“, protože miluje tebe i tvůj dům a je mu u tebe dobře, vezmeš šídlo, připíchneš mu ucho ke dveřím a bude provždy tvým otrokem. Totéž učiníš i své otrokyni (Dt 15:16-17). Stále mi však není jasné, jak ochránili majetek, když otrok s dveřmi na uchu zaběhl dejme tomu na nákup do nedalekého supermarketu.

Kromě zdobící funkce měly všechny tyto dodatečně vytvořené atributy také účel rituální; bránily vstupu démonů do těla přirozenými otvory a současně jejich instalace poskytovaly oběť bohům ve formě bolesti a krve. Piercing jazyka pravděpodobně první praktikovali středoameričtí Indiáni – Aztékové, Mayové, ale daleko na severu též Kwakiutlové a Tliglitové, evropský Ötzli z rakouského ledovce měl šíp v zádech (to nebyl piercing) a k tomu sedmi a jedenáctimilimetrové otvory v ušních lalůčcích. Na rozdíl od dnešní doby, nebyl v historii shledán piercing pupku. Za ideály krásy v různých kulturách byly považovány také arteficiálně vytvořené deformity lebky, páteře a končetin. Neopominutelný je sociální význam piercingu určující přináležitost ke skupině a snad také označení hierarchického postavení.

V civilizaci, které jsme navyklí říkat euroamerická, byl po dlouhou dobu běžný jen piercing ušních lalůčků u žen. Výjimečně používali tento postup též námořníci s odůvodněním, že zlatý kroužek v uchu jim zlepšuje zrak (akupunkturní bod?). Poslední čtvrtstoletí přineslo významný nárůst tohoto jevu, takže někteří jeho protagonisté, vesměs majitelé piercingových a tetovacích salonů, poněkud nabubřele mluví o „hnutí“. Nejčastějšími kandidáty piercingu jsou mladí lidé od 12 do 24 let, nicméně ve sledovaných souborech se vyskytují také šedesátníci. Ženy vyhledávají tyto služby signifikantně více než muži. Místa, kam jsou po vpichu dutou jehlou umisťovány kovové či jiné nerostné materiály, jsou rozeseta po celém těle, od výše zmíněných „standardních“, přes zuby, až po genitál. Objevují se též různé inovace, např. vpravování nevstřebatelných materiálů do podkoží, a to nejen silikonové vložky do prsů.

Medicínu piercing dlouho zajímal jen jako zdroj nejrůznějších alergických a zánětlivých komplikací často pokoutně a za nevysokých hygienických standardů provedených zákroků. Existují desítky prací popisujících stomatologické problémy vycházející nejen ze zásahů přímo na zubech (vsazování drahokamů do řezáků), ale i na sliznicích při zavádění cizích těles do rtů, lokální, celkové (včetně hepatitidy B) i metastaticky šířené záněty, až po mnohočetný absces mozku, dermatologické reakce, keloidní jizvy, či komplikace při neodkladných operacích.

Mnozí sociologové, kteří se této problematice věnují, uzavírají, že na rozdíl od původní sociální funkce (příslušnost ke společenství) má piercing signalizovat vystoupení z „hlavního proudu konzumní společnosti“, paradoxně však jeho nositelé vytvářejí nové (jinak) konzumní společenství. Osobní důvody uváděné jedinci vyzpovídanými v různých výzkumech jdou od touhy po zkrášlení, přes zvýšení sexuální atraktivity, pocitu síly, náhražce iniciačních rituálů, až po projevy vzdoru vůči rodičovské autoritě („tak tenhle piercing se rodičům rozhodně líbit nebude!“). Přestože se pan doktor Stirn (1) snaží prosadit ušlechtilou ideu, že na toto počínání nemáme hledět jako na sebepoškozující akt prováděný okrajovými společenskými skupinami (a jedním dechem dodává, že piercing se významně častěji objevuje u mladých nezaměstnaných), většinová společnost vnímá ocvočkované jedince jako příslušníky drobet nevrle přijímané subkultury vyznačující se nebezpečnou psychopatologií.

A právě této charakteristice je věnována recentní práce francouzských autorů otištěná v časopise Psychotherapy and Psychosomatics, která mapuje výskyt psychopatologické symptomatologie mezi nositeli piercingu. (2) Autoři provedli metaanalýzu celkem 23 studií věnovaných tomuto tématu s následujícími závěry: prevalence piercingu v celé populaci se pohybuje od sedmi do čtrnácti procent, přičemž u adolescentů je toto číslo třikrát vyšší. Již podceňování nebezpečí infekce řadí chování kandidátů na piercing mezi chování „vysoce riziková“. Autoři tedy analyzovali také spojitost s ostatními typy jednání, která jsou za obdobně riziková považována. Vypočítaná míra pravděpodobnosti (Odds ratio – OR) je pak číslo vyjadřující kolikrát (ve srovnání se standardní populací) je větší pravděpodobnost, že se sledované dvě skutečnosti vyskytnou společně.

Pro nadměrné užívání alkoholu je OR=5,5, pro kouření tabáku je OR=3,1 a pro užívání drog (navzdory jedné studii, která žádného drogistu nenašla!!!) je u mužů OR=2,2, zatímco u žen OR=4,1. Několik sledovaných studií také popsalo vysoce rizikové sexuální chování, činy nebo jednání ve stylu ruské rulety, patologické hráčství a rizikové jednání v souvislosti s požitím alkoholu. Ne zcela konzistentní jsou nálezy týkající se souběžného výskytu poruch příjmu potravy a depresivní symptomatologie, protože práce, které tyto souvislosti sledovaly, nestavěly na jednotném východisku. Významnější souvislosti však byly shledány ve vztahu k osobnostním charakteristikám. Pro antisociální jednání bylo OR=2,6, a to bylo spojeno jak s impulzivitou, tak s necitlivými postoji; zlobné reakce se ukázaly jako předpověď požadavku o piercing v budoucnosti u mužů i u žen.

Studie tak postihuje především souběh rizikového chování a některé osobnostní rysy jedinců s piercingem. Autoři jsou si vědomi určitého zúžení pohledu a doporučují zaměřit se v příštích sledováních ještě na další okolnosti, například sebevražené myšlenky a pokusy v minulosti, dynamiku osobnostních charakteristik a postojů, a také na větší znalost problematiky s možností cílené intervence u praktických lékařů, kteří se s touto populací setkávají nejčastěji.


1. Stirn A: "My body belongs to me"--cultural history and psychology of piercings and tattoos. Ther Umsch, 2007;64(2):115-119
2. Bui E, Rodgers R, Cailhol L, et al.,: Body Piercing and Psychopathology: A Review of the Literature. Psychother Psychosom, 2010;79:125-129 (DOI: 10.1159/000276376)


Psáno pro časopis Vesmír