Zatímco mysl Immanuela Kanta naplnily vždy novým rostoucím podivem a úctou dvě věci, hvězdná obloha nad ním a mravní zákon v něm, mně stačí k vyvolání extatického pocitu jen jedna a tou je dokonale postavená věta. V tom si notujeme s Gertrudou Steinovou, která toto tajemství svěřila peru Alice Stoklasové, když o sobě psala skromně adorační text. Můj obdiv k dobře „vyslovené myšlence“ – to jsme se o větě učili ve škole – se datuje už od dětství spolu s kritickým až nevraživým postojem k autorům, kteří píší jen samé pusté banality nenechávajíce žádný prostor fantazii čtenáře.

Myslím, že poprvé jsem nad větou jako objektem začal bádat, když jsem narazil na STŘEMHLAVA. Bylo mi asi sedm let a četl jsem nějakou pohádku, která už úprkem směřovala k vítězství dobra a potrestání zla, když finále (aktšlus, jak říkáme my, ochotníci) narušil tento náhle se objevivší neznámý tvor. Po odhalení padouštev, která spáchal, se „loupeživý rytíř rozzuřil a střemhlav skočil do studně“. To mě znejistilo. Proč tam neskočil, jak by se slušelo, ten hanebný rytíř? S žádným střemhlavem jsem se v celém předchozím ději totiž nesetkal. Vzhledem k tomu, že to bylo v lese, domníval jsem se nejprve, že by to mohlo být nějaké zvíře. Něco jako Žvahlav. Projel jsem tedy zběžně lesní scény, leč marně. Střemhlav nikde. Vzal jsem to pečlivě (dnes mohu říci, že téměř korektorsky) celé znovu se stejným výsledkem a protože jsem ještě neznal termín frustrace, byl jsem z toho tehdy dost otrávenej.

Ale ne moc dlouho. Zakrátko jsem narazil na Aloise Jiráska, který rozšířil vydatně mou slovní zásobu archaismů a zocelil mou frustrační toleranci. Dokonce mi otevřel oči, pokud šlo o střemhlava. Dnes jeho věty čtu jako lahůdky, jako malý jsem ale hltal děj, který mi umožnil prodrat se úžlabinami souvětí, jako je to následující, bez větších škod na těle a snad i na duši.

„Nikde v městech Pražských, ani v jejich nejodlehlejších uličkách, nebylo vidět známých postav, bradatých židů ve vysokém klobouce, vybíhajícím na vrchu ve žlutý nebo oranžový roh, v plášti znamenaném soukenným kolem červené nebo žluté barvy, nikde také židovky, znatelné juž vyvýšením sčesaných vlasů čouhajících ven přes čelo zpod rouchy hlavu kryjící.“

V té době však už ve mně začínal klíčit Poeův Imp of perversity, démon zvrhlosti a místo abych obracel svou pozornost ke skvostům literatury, jsem se začal pídit po odvrácené tváři krásného písemnictví a nacházet narkomanské závratě na literárních luzích, jimž se slušní lidé vyhýbají. Jako bych už tehdy znal Gustava Meyrinka a jeho výrok: „Lidé nevědí nic o kráse, nevědí, že jedovatý ocún je krásnější, než užitečná pažitka.“ Následující věta, která se mi trvale zapsala nejen do duše, ale jak poznávám nyní, i do života, pochází z originálního ludistického výtvoru vesnického ševce, který pro mne sepsal před šedesáti roky horoskop: „Pokud se týče finanční stránky, zrozenec nikdy žádných peněz míti nebude, a pokud je náhodou nabude, tak je okamžitě pozbude.“ Ve své prostotě a vědoucí pravdivosti je nádherná!

Jaroslav Žák pak jasně zaměřil směr mého bádání do jazykových učebnic a konverzačních příruček, na ně logicky navázala pravidla správného chování a jiné katechismy a když jsem se setkal s dalšími blasfemiky, byl jsem definitivně propadlý peklu. Ze Žákových perel vylovených z moří latinských cvičebnic, a později i jiných vod, se sluší citovat alespoň následující malý výběr (u těch školských je třeba přimyslet si pokyn: přeložte do...):

 Seděl na trůnu oděn v nach a zlatohav a stvůry mu pochlebovaly.
 Sirotek vstoupil hřmotně do výčepu.
 Poslanec vyskočil na kredenc a potřásal jí.
 Otec má dvě nohy, matka a dcera čtyři.
 Hostinský, přineste mi umyvadlo a pásku na vousy.
 Je ve zdejší krajině mnoho loupežníků?
 Sáhibe, sloni jsou neklidní, patrně ucítili tygra. To je úlovek z mého soukromého výzkumu (příručka česko-indické konverzace):

První skutečně běžně používaná a pro praxi neopominutelná věta, kterou naučili před dávnými léty moji dceru ve škole v první hodině francouzštiny, zněla: Les planches sont devant l´usine (=prkna jsou před továrnou). Dodnes je mi líto, že se nepokusila ji uplatnit. Mně zase nabídla rodilá francouzska při konverzaci: „Pšeloštéé. Když du do deštěěě, vemu si paraplééé, aby mě nepomočil.“

Půjdeme-li do historie, můžeme zde objevit půvabného Dvorného společníka (Jarosl. Pospíšil, Praha, 1861) autora Frant. A. Hory. Ten sice předpokládal u svých čtenářů znalost cizích jazyků, jak bylo v oněch temných dobách zvykem, nabídl však překlenutí překážek vyplývajících ze společenských konvencí, ostychu, jakož i nedostatku sexuální výchovy návodem, kterak sepisovati milostné dopisy. Zde je ukázka:

Nejdražší Márinko!
Dlouho hledal jsem u Vašeho pohlaví dívku, které bych mohl mladistvé srdce své klásti v oběť lásky; marné však bylo moje hledání, až milostivé nebe popřálo mi poznati Vás, drahá slečno, a ve Vás živý zdroj všeho krásného a ducha jímajícího...

Někdy lze objevit studnu i v poušti krásné literatury. „Byla tak líná, že i když stála, vypadalo to, že leží.“ Jaroslav Hašek je člověk, který mě obdaroval mnoha nádhernými příklady, z nichž si zvláště cením dopisu na odchodnou jeho služebné poté, co psohlavá paviánka, „ jeho přítelkyně Julča“, z ní servala sukni. Ta ubohá žena neumějíc se vyjádřit napsala, že „její počestnost byla veřejně zviklána.“ V charakteristice sociálního románu stojí: „Rodiče chudé Růženky měli doma kromě své dcery už jen jedno poleno.“ Někdy se zaskví diamant v překladu: „Astronaut začal volat: První máj! První máj!“

Ale kouzlo neúmyslného je vždy nepřekonatelné. Nedávno mi bylo dopřáno recenzovat do jednoho lékařského časopisu odborný přípěvek obohacující češtinu o netušené kvality: „A tak se další dobrá myšlenka na poli zápasu s drogovou závislostí nepěkně zvrhla. Mé počáteční nadšení z očekávání snížení míry zneužívání...“ Představil jsem si nepěkně zvrhlou myšlenku na poli a měl jsem potěšení na dva dny.

Pravou pokladnicí unikátů je Světový tlumočník do 26 řečí (Práce, Praha, 1960) obsahující tyto konverzační skvosty:

 Ať žije první máj, svátek pracujících!
 Ať sílí mezinárodní solidarita pracujících!
 Ať se upevňuje přátelství a bojová solidarita mezinárodního odborového hnutí! (což se švédsky řekne: Mä den internationella fackfreningsrörelsens vänskap och solidaritet befästas!).

Klapkovi Tři muži na cestách, věty z konverzační příručky (v níž kapitolku „ve vlaku“ charakterizovali slovy: zdá se, že kupé je naplněno svárlivými šílenci) údajně použili ve velkém obuvnickém obchodě, ale na vstřícné zahájení: „Slyšel jsem, že zde prodáváte boty...“ dostali velice nevrlou odpověď.

Nepřekonatelná je Thurberova symfonická báseň Všude dobře, doma nejlépe, kterou stojí za to číst. Každé její citování či komentář k ní by znamenal rozmělnění geniálního textu (redakce blogu by měla povolit její otištění, zvláště v těchto těžkých předvolebních dobách, protože není lepšího léku na lidské trápení, než huronský smích). Byl bych možná na ni ani nevzpomněl, ale navštívil jsem dnes knižní veletrh, kde mi půvabná mladá dáma z nakladatelství Lingea věnovala minikonverzaci zdarma. Knížečka se rozevřela sama jak poupě do květu na prostřední stránce obsahující koncentrát hrůzy cestovatele – našince zaprodaného mezi cizáky. To staccato je děsivé:

Pomoc! Hoří! Můžete mi/nám pomoci? Byl jsem okraden! Měl jsem nehodu. Co mám dělat? Zavolejte policii/pohotovost. Není mi dobře. Potřebuji na záchod. Mám alergii na... Potřebuji svůj lék. Ztratilo se nám dítě. Nemám žádné peníze! Zabouchl jsem si dveře. Mám problém s autem. Motor nechce nastartovat. Píchl jsem. Potřebuji si zavolat. Kde je nejbližší policejní stanice/nemocnice? Požaduji tlumočníka. Budu si stěžovat!