Vzpomínky na srpnovou okupaci ve mě, kromě specifických obrazů, ještě vice než obyčejné dny navozují povědomí o fundamentálních rozdílech mezi dnešním životem a dusnem, neuvěřitelnými limitacemi života za totality. V srpnu započatá okupace, coby vrcholný příklad násilí, pak právě násilí evokuje jako podstatnou charakteristiku nakonec přece jen poraženého režimu.

Násilí první

S aranžmá zvaným diktatura proletariátu jsem se setkal poprvé, když jsem “pochopil”, že náš táta, renesanční člověk, architekt s kanceláří úplně dole Na Můstku, “nepochopil dobu”, která velela, aby předal, bez náhrady, zástupcům lidu, svojí firmu. A tak se po pár letech na Borech vrátil v rakvi, v 52 letech, prý po “nezdařené operaci slepého střeva”, jak uvádělo oficiální sdělení a jak mě to, tehdy 4-letému, řekla maminka. Musím dodat, že Bory zde není FN Bory*, ale to zařízení vedle. Teprve až po listopadu 89., od svých starších polorodných sourozenců**, také uprchlíků před komunismem, čili "die Fluchtinge" nebo "refugees", ne tedy "vystěhovalců" čili emigrantů, jsem slyšel, jak hrozně zbitý v té rakvi vypadal. Malého kluka takovému pohledu na tátu vystavit nechtěli.

"Strahovské události", zase násilí

Zcela bezprostředním svědkem násilí dané lidovlády jsem se stal v říjnu roku 1967, kdy jsme, jako vysokoškolští studenti, prchali z Nerudovy ulice až na “nástupní plochu” před “spartakiádním” stadionem na Strahově, mezi “kolejními bloky”. Viděl jsem řádné i neřádné oddíly prodloužené ruky lidovlády pendreky mlátit ty, kteří jim byli nadosah. Obzvláště šokující pro mě byly scény, kdy betonové dílce “nástupní plochy”, jsa v socialistickém stavu, tedy pokřivené a nerovné, byly příčinou, že někteří před SNB prchající o ně zakopli, upadli a tak na ně začaly pendreky padat skutečně nemilosrdně.

Proč taková brutalita? Protože další výpadek elektrického proudu toho podvečera vedl “kolejáky” ven a frustrace s trochou hecování vedly k “Pojďme na Hrad!”? Skandování “Chceme světlo!”? Doba byla pregnantní, dobře nakousnutá sjezdem spisovatelů a zasedání ÚV státostrany, která zřejmě měla strach, nemělo konce. Tudíž “zásah”, popotahování, postihy studentů.

Pak se zrodil KRAS, Kolejní rada areálu Strahov, nezávislá studentská samospráva. Od té doby, jako tiskový tajemník KRASu, až do jara 1969, kdy normalizační MŠ ČSSR, olomoucký profesor Hrbek, dostal rezort, tedy i koleje pod kontrolu, jsem prožíval euforii Pražského jara, s geopoliticky naivní nadějí, že ani po invazi a okupaci “přece nemůžou věci zatlačit zpět”. “Jménem pěti tisíc Strahováků žádáme …”

Třeba říct, pokud se i vzpomínek týká, že venkov, i ten blízký, vzdálený jen 25 km od středu Prahy, kde bydlela moje matka, “výmysly zkažených vysokoškoláků” někdy nechápal a proto nás moc nepodporoval, nevidíc náš vděk za to, co prý dostáváme. Tím pochopitelně nemysleli rány pendreky, vyhazovy některých ze školy a tak.



21. srpen a okupace, viditelné znásilnění celé země

A právě za návštěvy u matky, která měla tu čest živit rodinou jako hradlařka na dráze, nikdy tedy už jako původně konstruktérka, designérka interiérů, jsem se dozvěděl, že všechny ty obavy, Čierná pri Čope, atd. se v noci na 21. srpna naplnily. Další, tentokrát už zcela masivní demonstrací násilí, navíc na celé zemi. Tedy s výjimkou Pragováků, Biľaka, Indry a spol.

Matka přišla z noční, vzbudila mě a říká: “Utekli nám králíci a jsou tady Rusové!”, což zůstává jedním z milníků skutečného projevu relativity a bezprostředních priorit. A to už některé Rusy v noci na dráze viděla, s tanky a “hranatými maringotkami”, jak potom zpíval Kryl, na vagónech, směr Praha. Mám dojem, že jsem jí tehdy doopravdy moc nepomohl s naháněním mláďat králíků zpět do jim přiděleného životního prostoru, nastartoval jsem skútr čezetu a prchal, jak se dalo, do Prahy, na Strahov.

V KRASu jsme věděli, že to není dobré, nicméně, jsme chtěli, jako skoro všichni, věřit, že se kolo dějin přece nedá vrátit zpět. Hektické koordinace s jinými studentskými organizacemi, argumentace s okupanty na tancích a kolem jejich aut-maringotek na Václavském náměstí a všude jinde. Končilo to vždy stejně, nebo skoro stejně: vytáhli PRAVDU, tady to píšou: U vas jesť kontrarevoluciji. Vzpomínám si také na to, jak nás šokovaly otevřené náklaďáky s volně loženými, nakrájenými krajíci opravdu, ale opravdu tmavého, určitě pravého, moskevského chleba. Vot progres!

Náš pokoj na bloku 8 byl plný pachu po lepidle, praxe ze Studentského podniku prací a služeb Pražského jara, kdy jsme si slušně přivydělávali vylepováním plakátů pro kulturní programy se teď hodila na neplacenou, stále vice riskantní činnost vylepování “nepovolených” posrpnových plakátů.

Večerní cesty ze Strahova na Hanspaulku, kam jsem musel doprovázet svojí přítelkyni, budoucí manželku, tu, která se spolu se mnou později dopustila nejen “trestného činu opuštění republiky” ale i “ohrožení zdravé výchovy nezletilých dětí”, tím, jak jsem si v roce 1990 na Obvodním soudu pro Prahu 6 v našem spisu přečetl, že jsme jim odepřeli možnost “socialistické výchovy”, byly, z pohledu zpět, nezodpovědným jednáním mladých lidí.

Nejenže někdy bylo ze tmy večera slyšet pár výstřelů z automatických zbraní, ale každý přechod z osvětlené do neosvětlené části ulice nás vedl k opravdovému pocitu strachu, když jsme napoprvé ve Střešovicích a pak ještě několikrát zjistili, že ti středoasijští vojáci “patrolují” na ulicích, z nějakého důvodu postávajíc právě v neosvětlených úsecích. Vzpomínám si, jak jsem si moc přál, aby obrysy sukně mé přítelkyně byly patrné i na dálku, aby si – podobně jako s “omylem” s Národním muzeem, které pak bylo zkropeno dodnes viditelnými zásahy kulek - nějaký saldát nemyslel, že na něj jdou dva chlapi, kontrarevolucionáři.

Říkali jsme si, jako mnozí „Lidé jsou jednotní, okupanti nic nezmohou“. Určitě byli, určitě načas, ikdyž se pak už nemohli, jsa jako my postupně všichni „znormalizováni“, projevovat. Na podzim 69. vrátil z návštěvy Paříže a z brigády na vinobraní v Burgundsku. S představou, že se nějak bude pokračovat, hlavně ale kvůli své budoucí manželce. „Ty nevíš, že jsou zavřené hranice?,“ ptala se rodina s údivem. Nebyl internet, mobily a moje francouzština nebyla ani tehdy taková, abych někde v novinách vyštrachal, jakou kulisárnu strana a vláda v ČSSR ve věci (ne)platnosti pasů a doložek provedla.

Trvalo to pak dalších 9 let, dost příprav, než se nám podařilo překročit hranice tábora socialismu. Naštěstí s oběma malými dětmi, což dalo největší práci. Oficiálně, tedy to, co jsme jim říkali v Bartolomějské, kde nám 14-tidenní doložku do Rakouska nakonec vydali, „v rámci shánění materiálů“ k postgraduálnímu studiu historie architektury a umění.

Režim, ani cestou velvyslanectví ČSSR ve Washingtonu, na mě a na mé aktivity zdá se nikdy nezapomněl, a tak jsem byl několikrát poučen, že vydání mě turistických víz „není v zájmu ČSSR“. Poslední zamítnutí přišlo v prosinci roku 1989, to jsem byl už ale zpět v USA poté, kdy systém neměl zřejmě věci zkoordinované, a na vojenské misi ČSSR v Západním Berlíně nám víza vystavili.

Po násilí 17. listopadu, už sametově, přišla svoboda

A tak s berlínskou zdí právě padlou, Prahou ještě s opuštěnými Trabanty, jsem měl dojem, že schválením tryzny za Jana Opletala si režim, se studenty - jako za strahovských událostí - v ulicích, kdy navíc Poláci, Maďaři a východní Němci byli s demontáží komunismu už tak daleko, opravdu, ale opravdu toho 17. listopadu koleduje.

Domů, tedy do druhého domova, v USA, jsem se vrátil 14. listopadu, 4 dny poté na týdny přikován k televizi, s rostoucím pocitem, že „je třeba něco dělat“. V lednu 1990 jsem proto dal do Washington Post inzerát. A tak se 2. února v georgetownské knihovně sešlo asi 70 lidí, které, většinou bez rodinných kořenů v Československu, spojoval zájem o pomoc té báječné zemi Sametové revoluce a byla založena celoamerická, neetnická organizace, American Czech and Slovak Association.

Oproti podzimu 67., jaru 68., to tentokrát vyšlo! Potlačené a odložené naděje, životy, se konečně začaly realizovat.*** A zbytek je, jak se říká, historie. S de facto celou Evropou v míru, příležitostmi a možnostmi, které všichni máme, není konečně naivní být, skoro jednoznačně, optimistou.


______________________________________________________________________________________________________________________________
Poznámky:

*) Jak by si V+W ve svých dopisech, jejichž 1. díl díky stále energické Medě Mládkové vyšel a který si v těchto dnech čtu, řekli, „interstingly enough“, tedy "vskutku zajímavé" (protože si rodný jazyk pilně prokládali hlavně angličtinou, s původním nebo jakkoliv hravě a umně pokřiveným spellingem), z Borů, tedy z jejich lepšího konce, z fakultní nemocnice, mě laskavý osud nakonec dal ten nejlepší dar, moji současnou manželku a matku naších tří malých dětí.

**) Se svými polorodnými sourozenci, kteří byli skutečnými oběťmi komunismu, kdy byli třeba dva z bratrů vyhozeni z kněžského semináře a pak navíc vězněni, nikdo nevpuštěn na vysokou školu, tři uvrženi do vazby po Majálesu na Petříně, atd., jsme bohužel za celá léta v ČSR a ČSSR o sobě vůbec nevěděli. Až po 89., zase cestou inzerátu, tentokrát jejich - v Lidové demokracii - kterým nás hledali, jsme se všichni, uprchlíci, setkali.

***) V tomto kontextu sdílím pocity jiného „pamětníka“, 1.7.2008 v pořadu „Host dne“ na TV Prima interviewovaného hejtmana Jihočeského kraje, Dr. Jana Zahradníka, který je popisuje takto: „Myslím, že ta atmosféra v mém nitru je, já si to pořád vybavuji a pořád si říkám, zaplať Pán Bůh, že jsem se dožil těch porevolučních dob a mohu žít ve svobodném světě, což mnozí mladí lidé si neříkají, tuhle hodnotu srovnání nemohou mít.“