Psáno pro čtvrtletník Přítomnost *) o velice napjatém víkendu, 13. a 14. 9. 2008, v předvečer toho, co je dnes celkem konsensem považováno za hrubou a drahou chybu Bushovy vlády, ministra financí Paulsona a šéfa Fedu, Bernankeho, tedy před pádem Lehman Brothers, po kterém následovaly nepochybně nejhorší týdny amerického a velké části světového finančního systému

Cyklus privatizace zisků a socializace ztrát se znovu opakuje. Teď, v masivním měřítku, nejen v záchraně státem sponzorovaných gigantů, Fannie Mae a Freddie Mac, nebo v případě soukromých investičních bank, Bear Stearns, a nyní možná další, ještě větší, Lehman Brothers.

Kombinace: **)

- de facto zrušení zákona, tzv. Glass-Steagall Act z roku 1933, který striktně odděloval retailingové a investiční bankovnictví podepsáním nového bankovního zákona, tzv. Gramm-Leach-Bliley Act, prezidentem Billem Clintonem na podzim roku 1999 ***)

- svojí mírou do té doby rekordní a bezprecedentně dlouho trvající, makroekonomicky jen těžko - jako prozíravé - zdůvodnitelné expanze úvěrů a „likvidity“ Fedem za Alana Greenspana v letech 2000 až 2005,

- ideologicky nebo technologicky omezeného regulačního dohledu (zejména nad inovačními investičními nástroji, včetně derivátů podložených hypotékami),

- sekundárně pak přirozeného zájmu finančních institucí, jejich vedení, pracovníků i akcionářů maximalizovat bezprostřední zisky,

vedla k bezprecedentně masivní “bublině” a tedy i k jejímu nevyhnutelnému splasknutí. Když pravidelný prodej stále nových stovek miliard federálních obligací narazil na slabší zájem, zejména zahraničních investorů, Fed byl nucen směr úrokové míry obrátit, tedy jí zvýšit, aby učinil obligace atraktivnější.

To ale na druhé straně znamenalo, že se statisíce, pak milióny amerických domácností, hlavně těch, které měly tzv. adjustabilní hypotéky, kde se úroková míra během splácení hypotéky mění tak, jak se mění úrokové míry Fedu a trhu, se rychle dostaly do potíží. Protože se jejich měsíční splátky nejednou i dramaticky zvýšily, navíc k tomu, že rodinné rozpočty jsou nejednou beztak napjaté a trh práce není nijak silný a přidávání na platech je stále více sporadické, mnozí "začali zaostávat" (falling behind) ve splácení. To vedlo ke statisícům, pak miliónům případů, kdy banky byly nucené dům, jako kolaterál hypotéky, zabrat. Statisíce dlužníků také situaci "řešily" tak, že se prostě vystěhovaly a nechaly domy napospas. Spočítaly si, že jejich negativní "home equity", tedy rozdíl mezi tržní cenou domu a zbývajícím dluhem na hypotéce, plus nemalé nároky a finanční náklady spojené se standardním zabráním domu bankou, jim za to nestojí.

Tak, jak se milióny bankami zabraných nebo dlužníky opuštěných domů objevovaly po celých USA, zejména pak zase na Floridě, Kalifornii, atd., začal pokles cen domů v jejich okolí a pak všeobecný pokles, v celých USA. Následovaly pochybnosti o zdraví portfolia bank a finančních institucí, které hypotéky nebo jejich deriváty držely. Obavy o "toxicitu" portfolií pak dominovým efektem zasáhly i zajišťovací firmy, celý finanční sektor a trhy cenných papírů. To vede nejen ke "zmrazení" v poskytování úvěrů bankami ale také k tomu, že mezibankovní úvěry se značně omezily tak, jak se banky obávají, jakou skutečnou tržní cenu má portfolio banky, která si chce půjčit. Cyklus se tak uzavírá a negativními zpětnými vazbami se problémy dále zhoršují. Sestupná spirála se roztáčí naplno.

To vše pak, násobeno domino efektem šířícím se nakonec všemi, běžně netušenými nebo nepociťovanými směry, vede k nevyčíslitelným a komplexním škodám. Přitom třeba léčení (nebo "léčení"?) problému Bernankeho extra likviditou, když již problém samotný byl především způsoben masivní likviditou (tedy vkládáním do oběhu nekrytými dolary) za Greenspana, má jak bezprostřední (viz podíl tohoto na pádu kurzů dolaru, oslabení zájmu o americké cenné papíry, atd.), ale hlavně dlouhodobě dopady tím, že se dolar, rezervní měna světa, znehodnocuje.

Zdá se také, že tvrzení, že finanční sektor, sám o sobě, samoregulací, podle Greenspana a spol. navíc snad i lépe než regulační orgány, ohodnotí rizika sofistikovaných investičních produktů a že tedy není vhodné trhy “podvazovat”, regulací a státním dohledem veřejný zájem hájit a tak socializaci masivních ztrát rozumně minimalizovat, v odvíjející se americké a do jisté míry tedy i celosvětové krizi, dost dobře neobstojí. Otázky ekonomicky a společensky efektivní regulace a minimálního potřebného dohledu jsou logicky na pořadu dne.

Role Fedu

Šéf Federální rezervní banky USA (“Fed”), Ben Bernanke, důrazně podpořil zestátnění dvou, celkem přes 5.000 miliard dolarů v hypotékách držících nebo garantujících, Kongresem USA vytvořených gigantů, tzv. “Fannie Mae” a “Freddie Mac”, ke kterému byl přetrvávající krizí na finančních trzích, zejména pak na trhu nemovitostí, počátkem tohoto měsíce donucen ministr financí USA, Hank Paulson.

“Tento nezbytný krok pomůže posílit americký trh nemovitostí a napomůže stabilitě našich finančních trhů,” řekl Bernanke. “Jejich pád by měl dopad na schopnost Američanů dostat hypotéky, půjčky na auta a další spotřebitelské úvěry i na finance firem, “ vysvětlil Paulson. Zdůraznil, že “jsou tak veliké a tak protkané naším finančním systémem, že pád kterékoliv z nich by způsobil vřavu na finančních trzích zde, doma a na celém světě.”

Tímto bezprecedentním a pro USA historickým zestátněním se naplnil mandát, který Kongres USA v červenci vládě dal, když také o 800 miliard dolarů, na 10.700 miliard, zvýšil povolenou hranici federálního dluhu. To umožní absorbovat další deficity federálního rozpočtu a ministerstvu financí to také poskytne první potřebné zdroje k záchraně obou institucí. Zatímco vláda i Fed, které oficiálně stále zpochybňují, zda je ekonomika v recesi, tvrdí, že náklady na zestátnění a na nucenou kontrolu obou pilířů sekundárního trhu hypoték budou pro daňové poplatníky minimální, odborné odhady již nyní uvádějí částku 200 miliard dolarů.

Tento víkend, 13. a 14. září, pak za dohledu Hanka Paulsona probíhají - podle tisku “zoufalá” - jednání vedení 158 let staré, čtvrté největší investiční banky v USA, prestižní Lehman Brothers, s konsorciem tří potenciálních investorů, jehož členem je i státní fond ČLR. To projevilo ochotu o převzetí firmy a poskytnutí dolarové injekce jednat.

Generální ředitel Lehman Brothers, jedné z vlajkových lodí Wall Streetu, Richard Fuld, Jr., kvůli své pověsti “tvrdého chlapíka” přezdívaný “gorila”, nebo také “Digital Mind Trader”, tedy “burzovní makléř s digitální myslí”, což si prý vysloužil za to, že jako makléř, soustředěně a “jako stroj”, realizoval jednu transakci za druhou, se tak - podle některých příliš pozdě - se svým týmem snaží zachránit, když už ne samostatnost, tak alespoň jakékoliv přežití firmy.

Zhroucené a znárodněné pilíře amerického hypotéčního trhu, Fannie Mae a Freddie Mac, plus Lehman Brothers

Pro orientaci několik informací a statistik, týkajících se Federal National Mortgage Association, volně přeloženo jako Federální národní hypotéční asociace (ve zkratce FNMA, odtud “Fannie Mae”), Federal Home Loan Mortgage Corporation, tedy Federální korporace pro hypotéky na bydlení (FHLMC, odtud “Freddie Mac”) a pak Lehman Brothers, které, jako příklady, pomohou ilustrovat hloubku a povahu stále se nezlepšující krize nemovitostních, hypotéčních a finančních trhů, především v USA.

Fannie Mae, založená vládou Franklina Delano Roosevelta po Velké hospodářské krizi, v roce 1938, a Freddie Mac, založená v roce 1970, jsou tzv. government-sponsored enterprises, GSE, tedy státem sponzorované podniky, které přitom fungují jako soukromé firmy, s akciemi obchodovanými na burzách. Veřejný zájem, výměnou za sponzorování vládou, mj. i možností získávat fondy za snížené úrokové sazby, mají tyto GSE naplňovat tím, že cestou skupování hypoték od bank, spořitelen, atd., jejich agregací a – ve formě derivátů, danými hypotékami podložených – prodejem na sekundárním trhu, tedy individuálním a institucionálním investorům na burzách, expandují objemy peněz, které jsou k dispozici zájemcům o hypotéky. Tím se také naplňuje veřejný zájem umožňovat koupi bytu nebo domu širší veřejnosti. Tyto finanční instituce, skutečné “pilíře hypotéčního trhu” USA, představují téměř polovinu z celkového objemu asi 12.000 miliard dolarů stávajících hypoték v zemi.

Akcie obou GSE byly, zejména v předchozích asi 8 letech, “miláčky” investorů, jednotlivců, institucí i penzijních fondů jak v USA, tak v zahraničí, včetně státních fondů zemí, které takto investovaly své nevyužité dolary. Potvrzoval to i vývoj jejich cen. Vice než miliarda akcií Fannie Mae se třeba v roce 1990 prodávala po 5 dolarech. Ale před třemi lety, kdy prudká, “Greenspanova inflace” v cenách nemovitostí dosáhla svého vrcholu, se akcie Fannie Mae vyšplhaly až na 85 dolarů. Dnes, kdy jen za poslední rok ze své ceny 60 dolarů ztratily skoro 100%, jsou za pouhých 74 centů.

V případě akcií Freddie Mac, kterých je asi 650 miliónů, byl ve stejném období propad z 66 dolarů na 46 centů, necelý půldolar. A akcie „venerable“, tedy ctihodné, soukromé investiční banky, Lehman Brothers, která mj. po léta měla nemalé zisky z neustálého růstu objemů obchodování s deriváty založenými na hypotékách, měly vývoj ceny podobný. V roce 1990 byla jejich akcie za 5 USD, před rokem za 68 USD, teď za 3,50 USD. Její portfolio derivátů hypoték, hodnocené ratingovými firmami, jak bylo všeobecnou praxí, jako špičkové kvality, bylo ceněno na 33 miliard dolarů. Nyní je, zase jako u mnoha bank, téměř bezcenné a jako kámen táhne firmu na pokraj nesolventnosti.

Mimochodem, jak je i za této situace skoro pravidlem, 12. září, během více než hodinu trvající onlinové konference s médii a s investory, jejíž audioklip je k dispozici na webové stránce firmy, „gorila“ Richard Fuld a jeho hlavní finanční analytik stále hovořili a odpovídali tak, jakoby se nic zvláštního nedělo. Přitom jejich nástin „strategických opatření“, tedy hlavně toho, že je třeba okamžitě nalézt ochotného kupce, který by, v době, když se investoři hypotéčních derivátů houfně zbavují, za portfolio zaplatil miliardy nad jeho tržní cenu, nemohl nikoho přesvědčit. A tak si tu a tam trošku postěžovali na to, že investoři, tedy „trh“, není zcela spravedlivý, protože odmítá vidět rozvahový účet i budoucnost firmy, jako oni. Pochopitelně, žádná diskuse o tom, zda si loňských více než 50 miliónů odměn, stejně jako více než 300 miliónů za předchozích pět let, Richard Fuld zasloužil, když jeho hrubě neprozíravými investicemi a řízením firmy investoři ztratili 95 centů z každého dolaru, který do firmy investovali, se moc nerozběhla. „Držme se nastoupeného směru,“ přesvědčoval Fuld.

Řešení krize – hašení požáru

Obecně řečeno, snad až na vzácné výjimky, o kterých se média ani vládní úřady dosud nezmínily, nikdo není za „excesy“, tedy „přehánění to“ ve vyděláváním si provize, zisků pro firmu, poskytováním jakkoliv racionálně a zodpovědně nedoložených hypoték, kdy se ve statisících, vlastně v miliónech případů ani nevyžadovalo ověření příjmů žadatele o půjčku, osobně zodpovědný, nikdo z bankéřů dosud nebyl nijak stíhán, ikdyž nejen média, nejednou i samotní bývalí zaměstnanci bank, nebo ti, kteří vypovídají před Kongresem, popisují rozsáhlé nestandardní poskytování půjček.

Kongres se zaměřil na to, aby použil státní pokladny k prvnímu kolu financování fondu nouzové pomoci vybrané části majitelů nemovitostí, kterým hrozí konfiskace domu bankou z důvodu nesplácení hypotéky a na zmíněné pověření Ministerstva financí, aby převzalo kontrolu nad Fannie Mae a Freddie Mac. Tedy aby je znárodnilo nebo zestátnilo. Došlo k tomu dříve, než mnozí očekávali, poté, když opakovaná prohlášení ministra financí, Paulsona, že vláda „je připravena oběma institucím pomoci“, sama o sobě ztrátu důvěry a pád cen jejich akcií nezastavila.

Tváří v tvář stále se zhoršující situaci je současná vláda (zejména ministr financí Paulson), pochopitelně ráda, že podstatná část řešení bude úkolem kabinetu nového prezidenta.

Bernanke se přesto ptá: Má se vůbec zpřísnit regulace a státní dohled? A pokud ano, jak?

Bernankeho předchůdce, Greenspan, který v 50. letech patřil do tzv. „Kolektivu Ayn Randové“, tedy nejužšího kroužku zakladatelky objektivismu, značnou likviditou, držením úrokové sazby na 44-letém minimu, navíc rekordně dlouho, se postaral o „měkké přistání“ mírné recese, která po splasknutí internetové bubliny přivítala Bushe v Bílém domě. Masivní likviditou pak řešil ekonomický propad po útocích 9-11. Zdá se, že i vědomě očekával, že inflačně zvýšená cena nemovitostí a takto získaná „home equity“, povede k tomu, že si milióny Američanů budou vůči ní půjčovat a že se tak oživí spotřeba a tedy i růst HDP.

Poučnou skutečností bohužel je, že de facto až na to jednou zmíněné varování o „neracionální bujnosti“ (irrational exuberance) trhů cenných papírů, Greenspan vůči zjevným excesům nezasahoval a regulační a dohlížecí roli Fed nebo KCP (US SEC) stran značně expandujících trhů derivátů hypoték nevykonávaly. Naopak po léta hypotéční deriváty i před Kongresem USA autoritativně obhajoval, chválil je, jak přenášejí riziko na investory a jak násobí objemy peněz, které jsou k dispozici novým hypotékám.

Pro jeho nástupce, Bernankeho, se v tomto ohledu zdají být výstižné názory, které 22. srpna prezentoval na letošním Ekonomickém symposiu Fedu v letovisku Jackson Hole ve Wyomingu (ano, tam, kde před více než 10 lety náš tehdejší předseda vlády hovořil o udržování úzkého pásma fluktuace koruny, pak o jejím uvolnění). K jedné ze tří rolí Fedu, roli regulační a dohlížecí, prohlásil, že se „již vytvořily studijní skupiny za účelem vypracování nových regulací, včetně nových pravidel řídících poskytování hypoték a kreditních karet, aktivní účasti v domácím a mezinárodním úsilí poučit se z nedávných zkušeností a aplikaci tohoto poučení v naší dohlížecí činnosti.“

“Kritickou otázkou, které jako země nyní čelíme, je, jak posílit finanční systém, včetně našeho systému finanční regulace a dohledu, jak do budoucna snížit četnost a závažnost záchvatů (bounts) finanční nestability”, kdy “obzvláště ožehavý problém představuje existence institucí, které mohou být viděny jako ‘příliš velké, než aby se nechaly padnout’ a tzv. morální hazard” (tedy kalkulace finančních institucí s tím, že ač si počínají jakkoliv nezodpovědně, stát je v krizi zachrání).

Konstatoval, že “na rozdíl od většiny centrálních bank, Fed nemá obecnou, zákonem danou pravomoc dohledu nad systémy plateb a vyrovnání” a místo toho se “musí spoléhat na slátaninu pravomocí, většinou odvozených z role Fedu coby bankovního dohledu i na domlouvání”.

I přes dlouhá desetiletí zkušeností s finančními trhy, které USA mají, Bernanke konstatuje: “ V situaci, kdy hrozí, nebo již došlo ke kolapsu instituce, který představuje podstatné systémové riziko, standardní postupy pro řešení takových institucí mohou být nedostatečné.” Nepřekvapuje tedy, že dodává: “Bude třeba dalších studií k vypracování konkrétních, funkčních návrhů”. Dnešní krize, krize Savings & Loan 80. let, atd. potvrzují jeho obavy, že “existence implicitní expanze záchranné sítě násobí riziko zneužívání taktiky ‘musíme být zachráněni, protože jsme příliš velká instituce, abychom padli’, což vede k nadměrnému riskování a tedy ještě většímu systémovému riziku”. Žádná řešení dilematu mezi rizikem bezskrupulózního zneužíváním záchrany státem a zpřísněním a zkvalitněním regulace a dohledu ale stále nenabízí.

Někdy šlo i o víc, než o léta nezodpovědné monetární politiky a laxní státní dohled

V případě Fannie Mae a jejího bývalého vedení, v čele se - svého času hvězdou Clintonova kabinetu – Franklinem Rainesem (viz google), byly navíc nemalým problémem vyšetřováním prokázané účetní “neregulérnosti”. Raines a spol. podvodně “nafukovali” zisky o 7 až 10 miliard dolarů, což jim umožňovalo vyplácet si extra desítky miliónů bonusů ročně. Během pěti let si tak několik vedoucích pracovníků Fannie Mae mezi sebou rozdělilo skoro 250 miliónů dolarů. Kontrola, bohužel - zase pozdě - také prokázala masivní pochybení v řízení investičních rizik.

V případě Lehman Brothers, podobně jako mnozí “brilantní” finančníci a jejich banky, “gorila” Richard Fuld, si i vloni nechal vyplatit 52 miliónů dolarů, za pět let pak přes 310 miliónů dolarů, když přitom absolutně neprozíravě, pákovým systémem, půjčováním si až 30 dolarů vůči jednomu dolaru, maximalizoval zisky své firmy i své odměny. V USA se vloni zařadil na 21. místo nejlépe odměňovaných generálních ředitelů, ikdyž jeho časopisem Forbes hodnocená efektivita, tedy poměr mezi zvýšením ziskovosti firmy a jeho vlastními odměnami, byla na tom mnohem hůř, neboť v ní skončil až na 146. místě.

***

Dnes již zřejmě největší, nejkomplexnější a již bezkonkurenčně nejdražší krize od 30. let, další kolo cyklu privatizace nejednou pohádkových zisků a bonusů, které u šéfů hedgových fondů činily až několik miliard dolarů ročně, následovaných socializací masivních ztrát, především nabízí otázku potřeby ekonomicky a společensky efektivní regulace a dohledu.

Daňoví poplatníci a jejich volení zástupci by neměli shledávat nic liberálního, žádoucího nebo tolerovatelného na tom, že se s takovou pravidelností a v takovém měřítku opakuje cyklus privatizace zisků a socializací ztrát.

Údajně všeznalí a tedy královsky odměňovaní jsou najednou – stále štědře placenými a své předchozí odměny si ponechávajícími – “žebráky”, které musí daňoví poplatníci, v “zájmu stability systému” draze zachraňovat. Přitom zde, rozhodně ne mě, ale nejde o nějakou závist vůči (všeho)schopným, ale o důvěryhodnost a fungování celého systému.

Obrovské náklady na záchranu těchto firem, k tomu navíc mnohem větší, nepřímé náklady, třeba ve formě “likvidity na steroidech”, tedy expanzivní monetární politiky, čili znehodnocování měny, na které všichni ostatní, kteří jí musejí dolar, jako rezervní měnu nebo v mezinárodním obchodě užívat, doplácejí, by také mohly být dostatečným motivátorem k efektivní změně fungování věcí.

Pojmenování problému, kdy německá kancléřka měla odvahu současnou krizi označit “za selhání anglosaského finančního systému” a zmínila se o potřebě vybudovat alternativní systém, včetně nových ratingových agentur, je dobrý začátek. Nezdá se ale, že by nesmělá argumentace Bena Bernankeho, zájmové lobby a nedostatečný tlak na nápravu, dávaly dostatečně realistické naděje, že cyklus privatizace zisků a socializace ztrát skončí nebo že se alespoň v potřebné míře omezí.


***
Poznámky, 7. 11. 2008:

*) Publicistický magazín Přítomnost, říjen 2008
www.pritomnost.cz
V rubrice "Ekonomika" je mimo tento článek také rozhovor jejich newyorkského zpravodaje Lukáše Kovandy s prof. Jeffrey Sachsem na téma "Výpadky trhu."

V tomto blogu se článek objevil až před půlnocí 7. 11. 2008, po zveřejnění v Přítomnosti. Proto mají první komentáře k němu datum 8.11.

**) Mé "bodové hodnocení" relativního podílu viny na nejhorší finanční krizi od Velké hospodářské krize 30. let, "krizi, kterou vidíme jednou za sto let", abych citoval donedávna za "Maestra" označovaného Alana Greenspana, který byl do ledna roku 2006 šéfem americké Federální banky, vypadá takto:

1) Prezidentem Clintonem 12. 11. 1999 podepsaný Gramm-Leach Act: 15%
Zákon znovu umožnil slučování retailingového a investičního bankovnictví a také "pákování" s kapitálem investičních bank, v duchu "nepodvazování inovace". Gramm-Leach byl - jak si i já pamatuji - výsledkem mnoha let lobbování Kongresu finančním sektorem. Tehdy užívaná argumentace mj. byla, že Glass-Steagall Act (z roku 1933, uvedené dvě činnosti striktně separující) je prý "příliš striktní", "zastaralý, protože je jiná doba", americký finanční sektor "musí zůstat globálně kompetitivní", atd.

Po 66 let, včetně válek a recesí Glass-Steagall dobře fungoval (S&L krize 80. let neměla se separací retailingového a investičního bankovnictví nic společného.) Zato během pouhých 6 let (2000 až 2006) po jeho zrušení, "inovace" podle Gramm-Leach zákona (kde Gramm byl teď uváděn jako pravděpodobný ministr financí v McCainově vládě), hlavně spolu s Greenspanovou monetární expanzí přivedly finanční a hospodářský systém USA na pokraj zhroucení a vedly ke kolaterálním, globálním škodám s krizí spojených.

Potřeba vybudování alternativního systému k modelu anglosaskému, včetně etablování jiných ratingových firem je v prioritním zájmu světa, tak jak to mj. navrhuje Merkelová a Sarkozy. Bude to také nepochybně na mysli mnoha těch, kteří o těchto věcech rozhodují.

2) Greenspanova Fed: 30%
Expanze na steroidech, ideologicky podvazovaný dohled, naopak autoritativní a opakovaná obhajoba "inovace", derivátů, politika, kdy "byrokrat přece nemůže tak dobře jako soukromý bankéř porozumět a tedy regulovat rizika produktů". Protože toto není zdaleka jediná, ikdyž nejmasovější "expanze likvidity" Fedu, protože USA nejsou dlouhodobě schopné nebo ochotné mít cokoliv, co by se blížilo malým rozpočtovým a obchodním deficitům, protože zadluženost USA je tak velká, že rostou hlasy zpochybňující schopnost USA své dluhy, pokud možno ne ve znehodnocené měně někdy splatit, ne neprávem sílí hlasy nahradit dolar coby rezervní měnu. ECB se zdá být lepším, zodpovědnějším správcem budoucí rezervní měny, eura. EU by také měla podstatně expandovat emitaci svých obligací, nahradit tak obligace americké, aby se střádalům světa umožnilo své úspory dobře "zaparkovat".

3) Bushovy kabinety, MF USA, US SEC, atd. 20%
Podceňování nebo ideologicky motivované laxní vykonávání a nevykonávání státního dohledu nad trhy cenných papírů a nad bankovním sektorem.

4) Kongres USA: 15%
Ikdyž ne přímá, ne tedy exekutivní, přesto nemalá zastupitelská zodpovědnost.

5) Vedení bank, Wall Street, AIGy atd. 15%
Dělali to, co vždy dělají a mají dělat: maximalizace zisku, někdy za každou cenu, někdy na nebo za hranicí zákona. Ale Gramm-Leach, Fed, Bush podmínky nastavili, navíc nezasahovali, když měli vidět, že vývoj vede k tak zásadní krizi a ohrožení systému.

5) Makléři a realitní agenti, atd.: 3%.
Produktem hlavně bodu 2 (Fed) a sekuritizací hypoték byla bublina cen domů. Pochopitelnou otázkou je: Mají obyčejní pracovníci bank, realitních agentur říct: Naše hodnocení makroekonomických a monetárních rizik, na rozdíl od všemocného Fedu a vlády, které to mají v popisu práce, ukazuje, že trh je přehřátý, hrozí splasknutí bubliny, a proto v tom nejedeme? Vzdáváme se možnosti svých provizí? To by je jejich bossové asi rychle vypoklonkovali, že si neplní kvóty, když "každý jiný" na horečce nemovitostí tolik vydělává.

6) Ti, co si vzali hypotéky: 2%.
Kdo dokáže říct své ženě, dětem: Rodinko, nebudeme, možná nikdy (protože domy se meziročně zdražovaly o 20%, od roku 2000 do roku 2005 cena průměrného domu v USA stoupla o neuvěřitelných, makroekonomicky zcela neopodstatněných 86%) bydlet ve svém, protože splátky jsou dost velké? "Ale táto: pan Greenspan a Bush říkají, že ekonomika je dobrá, roste rychleji než ve staré Evropě! Takže budeš mít job," žadoní manželka i děti. "Všichni ostatní si už dům, nebo větší dům koupili a paní realitní agentka i ten bankéř ti také přece říkali, že nemovitosti půjdou pořád nahoru! Tatíííí, nebuď hloupý, buď chlap a neškudli na nás!"

Ti, kteří již dům (respektive závazek, hypotéku na něm) měli, byli, nejen členy rodiny, ale i reklamou bank bombardováni: Dopřejte sobě a rodině, cena vašeho domů každoročně prudce stoupá, vypůjčete si proti "home equitě", kupte rodině nové auto, zaplaťte si dovolenou, novou koupelnu, splaťte tím dluhy na kreditkách, půjčte si dítkám na studia, atd. Pan Greenspan se monetárně stará, že ceny domů půjdou jen nahoru, takže neodpírejte nic svým nejbližším!¨

Teď, když "home equity" je pro milióny lidí negativní, je tak snadné, vinit toho, kdo si půjčil, když si, jako Greenspan nebo bankéř, dávaje také na jejich dobrozdání, myslel, že cena domů nepůjde, navíc rychle, dolů. Jak mají obyčejní lidé vidět přicházející krach úvěrového trhu a Wall Streetu, když ho Greenspan a Bushovi lidi "neviděli"?

Myslím, že jedna věc je, když investor investuje peníze (které nepotřebuje na běžné výdaje, střechu nad hlavou atd.) a firma, která akcie vydává, peníze potřebuje. Tam je víceméně standardní riziko investování. Ale v případě nákupu bytu nebo domu na hypotéku, primární cíl toho, kdo si hypotéku bere a do domu investuje, není zisk, ale střecha nad hlavou a ochrana vůči rostoucí ceně bydlení (nájmu nebo koupi).

Znovu, podstatným byla inflační spirála umožněná Gramm-Leach, roztočená Greenspanovým Fedem, kdy rizikovost masivního trhu derivátů hypoték a swapů instituce státního dohledu (od Fedu do MF, US SEC atd.) z různých důvodů vůbec neřešily nebo se tím zabývaly nedostatečně. Přitom, jak je vidět, to ohrožovalo a nakonec napadlo a z nemalé části podlomilo samotné základy systému a bude to mít obrovské a dlouhodobé ekonomické dopady.

Na koho se přesto bude hlavní vina schvalovat, je už i teď víceméně jasné.

Ti, uvedení v prvních třech bodech to většinou nebudou. Ale někteří se už pokoušejí a hlavně, s odstupem let, kdy paměť veřejnosti bude slábnout, se budou snažit svést to na "stát". Třeba na Kongres a na jeho zákon Community Housing Act (zákon o podpoře poskytování hypoték menšinám, veteránům, atd.), ikdyž tento expanzí ekonomiky, kde bytová výstavba vždy hraje významnou roli, motivovaný zákon nikde a nikdy bankéřům pochopitelně neukládá povinnost poskytovat hypotéku někomu, na kom by prodělali, nebo který by nevyhověl kritériím jejich banky na poskytnutí úvěru.

Nicméně vina se bude zase dávat: v obecné, ale skoro nikdy netrestané rovině, příslovečným "lačným" bankéřům, makléřům a nakonec hlavně těm, kteří v létech bezprecedentní inflace ceny domů nechtěli, aby jejich rodiny nikdy nebydlely "ve svém", aby jim v růstu cen nemovitostí "neujel vlak."

***) Fotografie, která skutečně stojí zato, aby byla stále na očích v kancelářích hlavně všech těch, kteří rozhodují o věcech veřejných, zejména o deregulaci finančních trhů, okamžik slavnostního podpisu Gramm-Leach-Bliley Act dne 12. listopadu 1999 prezidentem Billem Clintonem, s jeho ministrem financí, Robertem Rubinem, nyní šéfem Citibank, dalšími představiteli jeho vlády, vedení Kongresu a Senátu USA i Alanem Greenspanem, kteří podepsání zákona aplaudují, je na konci článku „Jak jsme se dostali do této finanční spouště?“ spolumajitele jedné regionální makléřské firmy Jasona Leavitta: "How Did We Got Into This Financial Mess?"


***
V sekci EKONOMIKA:
Jiné články k této tématice:

Prohlášení summitu G-20 o finančních trzích a světové ekonomice (Declaration of the Summit on Financial Markets and the World Economy)

Světová finanční krize: Schwarzenberg: “Jsme z lesa venku, ikdyž zatím 'jen' na pasece”

"Toxická" aktiva bank znásobí federální deficity

Problémy nemají (a nezačaly) jenom banky

***