Fiskální rok 2009 s deficitem větším než 1.000.000.000.000 dolarů (7% HDP)

Masivní socializace, znárodnění velkého segmentu bankrotujícího finančního sektoru, říkejme tomu "Velká regrese", nakonec urychlí konec dolaru jako rezervní měny.

Při objektivním, neideologickém, nerigidním posouzení stále dramatičtěji se odvíjející, především a hlavně americké finanční krize, třeba znovu konstatovat, že její prapůvodní příčinou ani zdaleka nebylo to, že si třeba obyvatel Detroitu atd. vzal hypotéku, na kterou nestačil, nebo že Maestro Greenspan, Fed, US SEC či ti údajně brilantní, vždy sebedůvěrou překypující zlatí hoši z Wall Streetu a londýnského City opravdu, ale opravdu “nemohli ocenit rizika” finančního pákování derivátů, se nabízí poněkud nevšední otázka:

Byli ti naši plánovači pětiletek vždy o tolik horší než jejich anglosaské, zejména americké protějšky, které navíc vede neviditelná ruka a ne područí Moskvy a dogmata marxismu? A pokud se týká čínských plánovačů pětiletek, alespoň těch za posledních 20 let, kdy američtí kolegové “stačili” fiasko Savings & Loan i současnou krizi, ti pak rozhodně tak špatně nevypadají a přitom jenom pár z nich dostalo titul MBA na prestižních amerických univerzitách.

Ne, toto přirovnání nemyslím úplně vážně, jen tuto krizi považuji za příležitost ke vždy užitečné reflexi nad tím, že lidé, i ti (údajně) "nej", nejsou - ani zdaleka - neomylní, ač navíc nezatíženi totalitními režimy, naopak po staletí kultivováni zdokonalováním systému. A přece znovu musí řešit - a svět s nimi - tak mnohostranné a drahé selhání. Jde tedy o poctivé zamyšlení se nad některými možná trošku pohodlnými klišé na straně jedné a trošku (víc?) ubrání na negativismu a nejednou už bezdůvodnému kriticizmu poměrů v naší zemi na straně druhé..

Mimochodem, stran MBA: Současnému americkému prezidentovi, který se před nástupem do funkce tu a tam pochlubil, že je první prezidentem v americké historii, který má vysokoškolský diplom o ekonomickém vzdělání, tedy MBA, teď někdo připomenul jeho ne právě úspěšnou kariéru manažera, pokud se uplatnění daného vzdělání týká. V soukromém sektoru to byla kariéra počínající několika zbankrotovanými naftařskými firmami a ve veřejném sektoru to jsou deficity a současná hluboká, samými základy otřásající krize v USA a v nemalé části světa. Titul MBA nebo inž.eko. zjevně nijak negarantuje to, že daná firma nebo i země budou prosperovat.

Za povšimnutí stojí to, že v pátek, 19.9., Bush věnoval národu a světu pouhé dvě minuty na vystoupení a ohlášení, že jeho vláda navrhne Kongresu zákon o vytvoření nové, ještě mnohem větší verze mamutího Resolution Trust Corporation (RTC) 80.let. RTC, vládou ustavená aˇpenězi daňových poplatníků hrazená "špatná banka" cestou skupování "toxických aktiv" stovek spořitelen po obrovském fiasku zvaném „krize Savings & Loan” tak dokončila tehdejší, zdá se, že nevyhnutelně se opakující cyklus: „nejdříve privatizace tučných zisků, potom socializace obrovských ztrát“.

Nová, od Velké hospodářské krize 30. let nevídaná masivní opatření, se všemi těmi balíčky záchran, znárodňování a garancí mnohonásobně, budou možná i 10-krát větší než RTC. Ještě větší, ikdyž zatím neviditelnou cenou, nejen pro americké daňové poplatníky a i ty, kteří v USA a ve světě stále ještě dolary užívají je a hlavně bude to, že se nyní "tištěním" nekrytých dolarů, tedy vkládáním nadměrné likvidity do systému, dolar dlouhodobě znehodnocuje.

Bush, který neměl tiskovou konferenci od 5. srpna a od té doby nezodpověděl ani na vykřikované otázky novinářů – není v nápadné mlčenlivosti sám. Mnozí u nás – a prý nejen u nás – údajně také postrádají hlas z Hradu. Navíc proto, že jde, jako u Bushe, o státníka-ekonoma, který jinak nemá problém medializovat své názory. Zdá se, že to i myslí upřímně, když říkají, že je škoda, že ani před příchodem krize nevaroval, na „módní finanční inženýrství“, jako na reálné nebezpečí pro samotné základy finančního systému, ani na rizika socializace, které bude třeba řešit neliberálním znárodňováním a socializací ztrát, nepoukazoval. Je to snad doopravdy trošku škoda, třeba už v zájmu konstruktivní, seriózní debaty, tříbení a střetu myšlenek s těmi, kteří svobodám nepřejí, že i teď, po 14 měsících trvání krize, kdy občané, trhy atd. názory a vysvětlení problematiky obzvláště potřebují a uvítali by je, Hrad k této kriticky závažné problematice, která je navíc „parketou“ ekonoma, víceméně mlčí. A že jde, zejména v USA, o krizi už nikdo nepochybuje, viz nejen velice naléhavá slova MF USA Paulsona, šéfa Fedu Bernankeho, prezidenta Bushe a jiných na adresu Kongresu, že jde o záchranu systému, že musí jejich nouzový program, jaký historie země svým rozsahem nepamatuje, hned tento týden schválit.

Rozpočtový schodek USA, i kdybychom optimisticky počítali „jen“ s extra 700 miliardami, na které, z 500 miliard, Paulsonův tým po dvou dnech víkendu upravil výši nákladů, které má stát věnovat na odkoupení „toxických aktiv“ bank, spojených s tržně bezcennými produkty a deriváty hypoték, přesáhne více než 1 biliónu dolarů, protože to půjde nad stávající deficit asi 450 miliard. Příští deficit tedy bude v záhlaví článku uvedených 1.000.000.000.000 USD. Asi 7% HDP. (Otázku toho, jak se v USA kalkuluje HDP nebo inflace, ponechávám také stranou).

Během několika dní po socializační smršti, alespoň na první dojem, Wall Street, jako takový, poznamenaný nesmírně lukrativní investičním bankovnictvím, s nyní tak často zmiňovaným finančním pákovaním 1:30 i víc, s politickým pákováním směrem k legislativcům, zdánlivě skončil.

Tři z jeho pěti „pilířů“ Wall Streetu, Bear-Stearns, Lehman Brothers a Merrill Lynch jsou, jak říkají, historii. Zbývající dva, Morgan Stanley (kde mně kdysi, ale díky mezitím nástupu ke konkurenci nakonec pozdě, nabídli místo) a Goldman Sachs, konkrétně jejich šéfové, kteří, jako jiní, naléhali na vládu, aby i v jejich vlastním zájmu zachránila AGI atd. stovkami miliard daňových poplatníků, věnovaných a podle potřeby přidávaných na dobu neurčitou, jsou rádi, že jsou rádi a alespoň dočasně přijali nařízení vlády, že přestávají být investičními bankami, že tedy budou „normálními“, navíc pod státním dohledem.

Na téma příčin, průběhu, dopadů a řešení celého tohoto selhání (hlavně anglosaského) systému se, nejednou pozdě, ikdyž přece a zdaleka ne vždy relevantně nebo objektivně všude píše a nemá teď cenu, není to službou čtenářům ani vlasti, to opakovat.

Tedy jen několik poznámek:

1) Poválečná role dolaru, jako rezervní měny, se blíží ke konci rychleji, než jsem ještě před dvěma lety předpokládal. Tehdy jsem to odhadoval na 10 let, teď to tipuji tak na 5 let. Nebude to formou nového Bretton-Woods, bude to de facto, tak, jak mnohé země, nejen ČLR, už nebudou ochotné svoji státní kasu, penzijní fondy, investice a své občany ochuzovat držením si (v případě ČLR hory asi 1.900 mld.) dolarů. Konec dolaru jako rezervní měny bude mít, domnívám se, ještě podstatnější a dlouhodobější dopady (hlavně zase na USA) než štrapáce a dopady mnoha let „dvojčat“ bezprecedentních deficitů rozpočtu a obchodu, nebo současná masivní socializace a znárodňování „toxických“ aktiv, která jsou spíše pasívy.

2) Dovolím si, habituálně, jako bývalý finanční poradce, vědom si ale rizika, že předpovídání je ošemetná věc, zejména pokud se předpovídá budoucnost, tipnout stran vývoje kurzu dolaru.Ten, držíc si své nedávné (technické?) posílení i v nadcházejících 6-9 měsících, hlavně díky nadějím spojeným s novým americkým prezidentem (tam bych si, kdybych byl nucen si tipnout, stále, přes vývoj v průzkumech, asi řekl, že to budou Obama-Biden), nakonec obnoví svůj propad, také ve prospěch koruny.

Proč bude dolar stále, dlouhodobě padat? Obrovská zadluženost USA, limit teď zvyšován na 11.300.000.000.000 dolarů, aby se dal zaplatit „záchranný balíček“, by se dala postupně snižovat konzistentními přebytky rozpočtu, splácením dluhů a dolaru by pomáhala přebytková obchodní bilance.

Ale žádný americký prezident, jeho kabinet nebo i Kongres nemohu, i kdyby se o to začali usilovat, změnit fundamentální podstatu a orientaci Američanů a typických amerických firem. Ti nejsou a (kromě nadnárodních gigantů) v dostatečné míře nebudou, ve všech stupních a ohledech, počínaje všeobecným školstvím, tím, že by neupřednostňovali „kreativní finančníky“ na úkor kreativních inženýrů, atd. orientováni proexportně. A zdravá obchodní bilance, v konečném důsledku i kurz (zdá se, že i rezervní měny), nedeficitní veřejné rozpočty a trvalá a skutečná - ne tedy „financovaná“ - prosperita, spolu přece jen souvisí.

Zatím nám bilióny dolarů inflace Maestra Greenspana, plus ty které teď ordinuje jeho nástupce Bernanke a kterými suverénní a nejednou neuvěřitelně odměňované matadory Wall Streetu a finančního světa zachraňuje Paulson, přinášejí „Velkou regresí“. Je to snaha o zatlačení bezprostředních, masivních a podle Paulsona atd. samotný systém ohrožujících rizik, bezprecedentním znárodňováním a sanací nemalé části systému nekrytými bilióny dolarů.

Otázkou zůstává, jak se budou vyvažovat dopady jistého posílení důvěry na finančních trzích, zejména cenných papírů, dnes i včetně ohrožených termínových vkladů v dolarech (kterých si klienti jen za minulý týden vybrali 5%) s dopady dále znehodnocovaného dolaru. Rčení o tom, že hlavně dolar a americká ekonomika jsou mezi mlýnskými koly („between rock and hard places”), zatím stále – bohužel – nejlépe vystihuje přetrvávající dilema.

Tipuji si také, že někteří, třeba i ti, co stále mlčí, začnou - zase a zdá se nevyhnutelně - svalovat vinu za tento masivní kolaps na „stát“, ikdyž, oproti roku 1929, Fed rozhodně „zajišťuje likviditu“. Nebudou ale kritizovat léta masivně inflační monetární politiky Greenspanova Fedu nebo vědomě nebo jinak „spící“ státní dohled ani ty, co jsou královsky placení, přesto ale nedokázali ocenit rizika, když podminovávali a pak odstřelili samé základy systému.

Překrucování zjevné pravdy bude zase nějakou chvíli trvat, než se ujme. Ostatně zrušení Banking Actu z roku 1933, po Velké krizi 30. let striktně oddělující retailingové a investiční bankovnictví, vyžadovalo dvacet let lobbování Kongresu, „studií“ o tom, jak „je teď jiná doba“ a jak „nadměrná regulace podvazuje kreativitu finančního inženýrství“.

Dnes zbylí šéfové Wall Streetu, konzervativní členové Kongresu, komentátoři ani liberální tanky svojí matru, že „stát není řešením, ale problémem“, pochopitelně neopakují a nepodsunují. Naopak, s rukou nataženou, topíc se v bažinách svých dříve sladkých a velice lukrativních, teď toxických investic, bankéři tvrdě (a úspěšně) nárokují povinnost obyčejných spoluobčanů je zachránit, umožnit jim pokračování kariéry a životního stylu. Bush přitom napřed odmítl požadavky Demokratů, aby se nějaké úlevy, včetně záchrany vlastní střechy nad hlavou umožňovaly těm, kteří – navíc nejsa MBA – napáchali jen na svůj dům nebo na obec omezené škody tím, že nedocenili rizika své vlastní hypotéky.

Bohužel, protože cyklus privatizace zisků-socializace ztrát nevidím a nezajímám se o něj poprvé, obávám se, že jakákoliv nová, „přísná“ regulace ani tentokrát, dlouhodobě a dostatečně nepomůže. Na začátek nás a legislativce čekají nekonečné nářky nad „konkurenční schopnost bank a úvěry občanům omezující regulací“, tak, jak se vrátí adikční chuť na tučné bonusy.

A zatímco obyčejní lidé budou rádi, že se znehodnoceným dolarem a klesající životní úrovní tak nějak vyjdou, lobbisté finančníků zase utiší obavy legislativců, zda budou mít dost peněz na příští volební kampaň a – jak jinak, než „v zájmu systému“ – se jakákoliv smysluplná regulace a priori oslabí anebo po létech zcela zruší. Přitom je evidentní, že podíl politiků, zejména Demokratů, kteří mj. prosadili zákony o zvýšení podílů vlastnictví domů mezi menšinami, bez ohledu na to, jak rizikové to pro dané občany je, také pomohl excesům a přidal problému.

Díky tentokrát již zcela bezprecedentní míře socializaci škod bude příští kolo uchylování se k „morálnímu hazardu“ ze strany finančních institucí, tedy ke kalkulovanému zneužívání toho, že ať si jejich vedení počíná – v zájmu svých bonusů a obohacování se – jakkoliv nezodpovědně, volení zástupci daňových poplatníků sanacemi (a znehodnocením dolaru) je zachrání, zase ještě rozsáhlejší.

Když Fed, státní dohled, géniové Wall Streetu opakovaně a ve velkém selhávají, tvrdí, že rizika „nikdo nemohl ocenit nebo tušit“, je zdá se na čase, alespoň pro zbytek světa, jim hračku, tedy rezervní měnu, odebrat, aby se, ke škodě všech, cyklus privatizace zisků – socializace ztrát, alespoň v takovém měřítku, neopakoval.

Posouzení toho, zda otec zákona, který v listopadu roku 1999 de facto zrušil uvedený Banking Act of 1933, bývalý mocný senátor z Texasu, Phil Gramm, coby ekonomický poradce McCaina, naděje týmu McCain-Palinová na dobytí Bílého domu zvyšuje nebo snižuje, ponechám na laskavém čtenáři.

A úplně za závěr, nicméně podstatné: Pro naše kritiky se strany Demokratů, zdaleka nejen tábor příznivců Hillary a Billa Clintonových, jen jedno zásadní upozornění, že to byl prezident William Jefferson Clinton, kdo, s odbornou radou svého ministra financí, Rubina, 12. listopadu roku 1999 za nemalé slávy podepsal Gramm-Leach-Bliley Act, který po 66 letech zrušil ty části Banking Act (Glass-Steagall Act), které zakazovaly, aby holdingové firmy vlastnily jiné finanční firmy, tedy nařizoval, že investiční a retailingové bankovnictví musí být striktně odděleno.

Ikdyž, jak vidíme, příčin současné krize bylo více, některé jsou zásadní a primární (Gramm-Leach-Bliley Act, Greenspanova monetární expanze, neochota nebo neschopnost vykonávat státní dohled) a jiné sekundární. Bez tohoto zásadního oslabení, de facto zrušení Glass-Steagall Act by problém byl řádově, nesrovnatelně menší. Za pouhých osm nebo devět let po 12. listopadu 1999 už všichni víme, že v roce 1933 zákonodárci skutečně rozhodli dobře. Morgan Stanley a Goldman Sachs, svoji náhlou ochotou zachránit se přijetím státní kontroly coby depozitní banky, zdá se diskusi uzavírají velice výmluvným způsobem.



***
V sekci EKONOMIKA:
Jiné články této tématice:

z 22.listopadu 2008
Prohlášení summitu G-20 o finančních trzích a světové ekonomice (Declaration of the Summit on Financial Markets and the World Economy)

ze 7. listopadu 2008
(Ne moc liberální?) Cyklus privatizace zisku - socializace ztrát

ze 14. října 2008
Světová finanční krize: Schwarzenberg: “Jsme z lesa venku, ikdyž zatím 'jen' na pasece”

ze 14. srpna 2008
Problémy nemají (a nezačaly) jenom banky


***