A novým ekonomickým ukazatelem „pyžamový index“?

S novoročním výhledem, poznamenaným konsensem v tom, že letos bude hůř, než bude líp, reflexe nad tím co bylo, co asi bude, jak jsme připraveni a jací vlastně jsme, je, jako pravidelný rituál, tentokrát obzvláště namístě. Bude-li životní situace o něco těžší, některé lidské vlastnosti, jakou je právě závistivost, budou patrnější.

Největší developer v zemi tvrdí, že závistivost je evidentně „národní nemocí“. „Závistivost a nepřejícnost jsou u nás stále živé a daří se jim. Komukoliv se podaří je vymýtit by se měl na doživotí stát ministerským předsedou,“ říká a přitom si nabírá z talíře, který přetéká porcí krocana, v restauraci jednoho z hotelů, které mu patří. „Je to součást naší národní psychiky a výsledek 800 let, po které jsme byli kontrolování jinými národy, nebo jen sledovali vše, co pán nebo feudál dělá.“

Ale i on uznává, že se doba snadného podnikání změnila. Zcela nedávno musel zredukovat personál své developerské firmy a zbývající vrcholní manažeři souhlasili s 50% snížením svých platů. A žádné prémie. A když se ho ptají, kde sežene několikamiliardový úvěr na velký projekt, smutně odpoví: „Je třeba uznat, že tady teď nemáme frontu bankéřů, kteří by nám chtěli půjčit.“

Možná, že trochu z jeho pesimismu způsobuje to, že jsou teprve 3 hodiny ráno a tento magnát-developer sedí v restauraci ve středu hlavního města, která je jinak populárním dostaveníčkem politických a hospodářských elit. Ke všemu navíc se shýbá a ne se zcela křišťálově čisté podlahy sbírá drobnou minci. Člověk by si myslel, že tak zámožný člověk by měl být v tuto noční dobu v posteli. Vždyť je navíc víkend a on má už první schůzky. Ale šeptanda ve městě říká, že ikdyž jeho vlastní životní styl je příkladem nedávného hospodářského boomu v zemi a že je známý svým tvrdým způsobem dojednávání obchodů, připomínající tím bývalého manžela Ivany Trumpové, Donalda, může vyhlásit nesolventnost.

“Ale co, peníze jsou peníze,” říká. “Nikdy, nikdy nejsem tolik hrdý, abych nemohl zvednout peníz se země.” Má už možná páté pivo, po rušné noci šampaňského a večeři plné vína, ale jeho hrubší hlas je stále čistý, bez sebemenšího zdání komolení.

“Vyrůstal jsem v rodině, kde jsme neměli nic, ani zavedenou elektřinu a vím, jaká je hodnota peněz. Hospodářský boom skončil, a pokud bude bankovní krize pokračovat, budu moci být považován za nesolventního. Ale jednu věc, kterou mám, to je moje žena a děti – to mě vzít nemohou.”

A jak se tento největší developer v zemi jmenuje? Je to jistý Sean Dunne a jeho ohrožený megaprojekt i ta “národní nemoc”, závistivost, zdůvodňovaná 800 lety poroby, patří podle něj Irsku, ne tedy zemi, kterou možná někteří z čtenářů měli na mysli.

Nikdo nemůže s jistotou říct, zda se pan Dunne nakonec také nestane obětí dnešní světové finanční katastrofy, ale jedno je jisté, že se jí jeho země již stala. A podobně jako třeba k odmítnutí evropské ústavy vedoucí strach francouzské levice, že ta povede k přesunu pracovních míst na Východ, současná hluboká recese v Irsku, spolu s jinými obavami většiny Irů, třeba že Lisabonská smlouva umožní irským ženám mít snadnější potraty v EU a že by integrovaná Evropa mohla znamenat konec striktní irské neúčasti ve vojenských misích, pomohly těm, kteří lobovali proti schválení smlouvy v referendu.

Zdá se, že se všechno zde zhoršuje. Recese začala dříve a zasáhla již hlouběji. Ceny nemovitostí spadly až o 50%, ceny akcií spadly o neuvěřitelných více než 90%. Nezaměstnanost se najednou blíží 10%.

Kořeny irského pádu sahají více než 20 let nazpět, kdy parta ekonomů, politiků a státních úředníků dala hlavy dohromady přesně v této hospodě, kde sedí pan Dunne, Doheny & Nesbitt, a zde zasela sémě filozofie irského hospodářského zázraku. Obecně známé jako “Doheny & Nesbitt School of Economics”, tyto pivní seance se brzy staly vládním programem. Daně se snížily na polovinu, snížily se cla z dovozu, začaly se lákat zahraniční investice a využila se anglofonní výhoda země. Keltský tygr povstal. Americké investice, hledající kulturně blízkou, konzervativní a finančně atraktivní základnu nedaleko rostoucího trhu EU, stejně jako vstup země do EU, její rozvojové fondy a otevřený trh, dokázaly tuto zemičku 5ti miliónů obyvatel rychle pozvednout.

Ale za záři tohoto náhlého růstu se začala tvořit a hospodářský růst v nemalé míře umožňovat bublina na realitním trhu. Velice nízké úrokové míry, vlny přistěhovalců a všude nabízené, atraktivní bankovní úvěry, vyhnaly ceny nemovitostí tak vysoko, že nakonec představovaly 14% celé ekonomiky, tj. evropský rekord, oproti původním 5%.

Developeři, jako pan Dunne, se stali multimilionáři a - stejně jako elity hedgových fondů v Americe – také viditelnými osobnostmi veřejného a společenského života. Žili si na vysoké noze v zemi, která po dlouhých letech teprve začala poznávat, jak chutná blahobyt a také se začali chlubit svým bohatstvím.

Irští politici, stejně jako jejich protějšky v jiných anglofonních zemích, v Británii, Spojených státech nebo v Austrálii, byli zlákáni rekordními daňovými příjmy a plnou zaměstnaností. Nevěnovali pozornost osamělým hlasům, které varovaly před kolapsem, který se nakonec dostavil, když úrokové míry začaly stoupat. A zatímco předtím irské banky směřovaly více než 60% úvěrů do nemovitostí, přestaly pak na tyto půjčovat a ceny na trhu nemovitostí se dramaticky propadly.

“Opakovaně jsme varovali, že taková politika je velice nebezpečná,” říká John Fitz Geralds, ekonom v Institutu ekonomického a sociálního výzkumu, přední výzkumné instituce v Dublinu, který po dlouhou dobu naléhal, aby vláda omezila poptávku po nemovitostech zrušením daňových stimulů. “Teď jsme svědky 10% nezaměstnanosti a prudkého poklesu v HDP.“ Potřásá hlavou a povzdechne si: „Bylo to prediktabilní, ale nikdo s tím nechtěl nic dělat.“

Podle širokého konsensu, dvě věci definují – kulturně a finančně – excesivní růst cen irských nemovitostí. A oboje se vztahují na lidi jakým je Sean Dunne.

Ten v době vrcholu nemovitostní bubliny, v červnu roku 2005, zaplatil 380 miliónů eur, asi 9,5 miliard korun, za 7-akrový pozemek (přes 330 tisíc korun za čtvereční metr), rekordní cenu za pozemek v celé Evropě a prohlásil, že na něm vystaví vysokou věž ve tvaru diamantu, jako v Dubaji, která bude středem futuristické komunity drahých domů a báječných obchodů, to vše za miliardu eur. K tomu navíc musel na pozemku nejdříve zbourat dva stávající luxusní hotely. Naštěstí, nejen pro něj, díky průtahům ve schvalování, doprovázeným odporem místních obyvatel, k financování a ke stavbě obřího projektu na poslední chvíli nedošlo. Ale jeho portfolio projektů má dost problémů i bez této obří “černé díry”.

A kromě okázalých projektů zde také byly okázalé svatby a oslavy. V roce 2004 pan Dunne oslavoval sňatek se svojí druhou manželkou, o dvacet let mladší bývalou žurnalistkou a pozval 44 hostů na dvoutýdenní svatební cestu po Středozemním moři na své jachtě Christina O, na které byli oddáni Aristotle Onassis a Jackqueline Kennedyová. Podobně jako narozeninová párty Stephena Schwartzmana v New Yorku, která samotná stála přes 3 milióny dolarů, i tato svatba byla spatřována jako okázalá a přeplácaná konzumace a netaktní předvádění svého úspěchu.

Ale to, že jeho megaprojekt a svatební cesta jsou považovány za varovné příklady nevhodných výstřelků, pana Dujného zlobí. A tak mluví o výše zmíněné “národní chorobě”, irské závistivosti.

Příběh a osud Jeana Dunne je podobný osudu a příběhu Irska. Protože v 70. a 80. let země stále trpěla 20% nezaměstnaností, i on, jako absolvent stavební fakulty, hledal práci za mořem. Dělal barmana v New Yorku a pracoval na těžbě nafty v Kanadě. Pak začal podnikat v nemovitostech v Londýně a v roce 1990 se vrátil do Irska, kde se zaměřil na vládou dotované bytovky. Nakonec se stal developerem bytové výstavby pro špičkový segment populace tak, jak hospodářský boom navíc přiváděl irské emigranty zpět ze zámoří a vlna vysoce kvalifikovaných programátorů i pomocných pracovníků z celé Evropy následovala v nemalé míře nemovitostním boomem živený hospodářský růst, kdy banky nabízely velice snadné hypotéky, často i bez složení jakékoliv zálohy, protože i ony kalkulovaly s pokračováním růstu cen nemovitostí.

Známky bubliny ale bylo vidět všude: rodinný domek v Dublinu stál tolik, jako podobný domek v Beverly Hills. Během 10 let se průměrná cena domu více než zdvojnásobila a dluh domácností, v porovnání s HDP, vzrostl na 160% oproti 60% v roce 1996. Ikdyž irští bankéři, na rozdíl od amerických, neposkytli tolik subprime hypoték, jejich sekuritizace a nadměrný růst a pak propad cen dopadl na irské banky a ekonomiku stejně - nebo ještě více - než v USA.

Jak je v tradičně pobožném, katolickém Irsku zvykem, pan Dunne přemítá: “Takto mě Bůh udělal, dal mi široká ramena a schopnost snášet velká břemena,” energicky odmítajíc šeptandu o svém finančním pádu, která koluje Dublinem. “Neúspěch není alternativou, kterou mám k dispozici,” říká. Ale ostatní si tím nejsou tak jisti.

Irská vláda ohlásila sanaci bank ve výši 8 miliard dolarů (asi 152 miliard korun, tedy asi 28 tisíc korun na obyvatele) poté, co jako první musela vyhlásit garance všech vkladů, což tehdy rozhořčilo třeba MF ČR, Kalouska, který nakonec garance vkladů ohlásil i u nás, stejně jako na Nový rok pak rezervy ve výši 2% HDP, připravené pro případ, že ekonomika neporoste, ale začne se propadat. Je zřejmé, že irská vláda už nebude bankám povolovat financování podobně rizikových projektů a poskytování podobně snadných hypoték.

Zatímco Dublin alespoň zažil svůj boom, mnoho měst v Irsku přišlo na “párty v cenách nemovitostí” pozdě. Příkladem je město Limerick. Ikdyž zažilo jisté oživení, současný propad má těžší následky a nezaměstnanost je již 14%. Propouštění nabírá na rychlosti tak, jak stavební firmy zastavují projekty, zdánlivě den ze dne a posílají procesí nezaměstnaných na místní úřad práce.

Čekárna úřadu práce v Limericku je zatuchlá a ponurá a 20-tiletý Dale McNamara nevychází z údivu, jak se jeho život řemeslníka, nedávno tak báječný, stal tak beznadějným. Po povinné školní docházce se vyučil elektrikářem a prosperující stavebnictví ho naplno zaměstnalo a tak si koupil nové auto, založil rodinu a uvažoval o koupi domu. Pak najednou, bez varování, 5. prosince, mu bylo řečeno, že to je jeho poslední den v zaměstnání, jen 6 měsíců před tím, než měl dostat osvědčení a začít pracovat jako samostatný elektrikář.

Od toho dne zoufale klepe na všemožné dveře, ale bez úspěchu. Teď, když se jeho účty za nájem, topení, splátky na auto hromadí, začíná být zoufalý. O svátcích si nemohl dovolit pozvat ženu do restaurace ani koupit dárky k Vánocům pro jejich 20-timěsíční dítě. “Pokud nedostanu nějaký job během příštích dvou týdnů, bojím se, že ztratíme bydlení a možná i auto,” říká “Nemámen žádné peníze.” Podívá se na své pořadové číslo ve frontě a ušklíbne se – čeká už 4 hodiny a ještě ho nevolali. “Můj děda říká, že mu to připomíná 30. léta, když každý emigroval do Ameriky a Austrálie,” dodal. “Není tu prostě žádná práce.”

Zoufalejší jsou ale podmínky trvale nezaměstnaných v rozpadajících se ghettech Limericku, kde je podle odborníků míra nezaměstnanosti skoro 70%. V době hospodářského oživení se vláda snažila do těchto oblastí, které lze najít v každém z měst po celém Irsku, dát nějaké peníze. Skutečností také je, že to byly projekty sociálního bydlení, na kterých pan Dunne, jako developer, začínal. Ale ziskovost v soukromém sektoru byla vyšší a zájem o projekty sociálního bydlení, jako je známý Moyross v Limericku, tedy pominul.

Kriminalita, rozepře mezi gangy a pocit rozkladu společnosti bují tak, jak se Moyross a podobné lokality rozmáhaly jako centra chudoby a beznaděje, uprostřed bohatství a oslav irského zázraku. “Tomuhle místu ujel vlak,” říká Stephen Kinsella, ekonom z Univerzity Limericku. “Zde k žádné akumulaci bohatství nikdy nedošlo.”

Jdouce prázdnými ulicemi s poházenými odpadky, za chladného, mlhavého odpoledne, pan Kinsella ukazuje na zabedněné domy a na matky, stále v pyžamech, jak si přebírají děti, vracející se ze školy. Sociální pracovnice v Moyrossu tomu říká “pyžamový index”: čím více mužů a žen vidí, kterým za to nestojí se obléct do denního, tím horší je hospodářská situace. Irská vláda nedávno v Moyrossu zahájila regenerační projekt, který by měl vést k nové investici do bydlení a infrastruktury, ale zatím se toho moc nestalo.

Pro bratra Shawna O’Connora, františkánského mnicha, který žije a pracuje s chudými v Moyrossu po více než rok, prchavá štěstěna irského trhu nemovitostí je tak vzdáleným pojmem, jako je vzdálené jeho rodiště, Red Hook, vesnice v Hudson Valley, ve státě New York.

Bratr O’Connor je místním představeným řádu Františkánů, kteří plní své poslání v těch nejvíce strádajících lokalitách na světě. On a jeho mniši pomáhají třeba tím, že zdarma poskytují celodenní péči o děti a spirituální terapii lidem v nouzi. Jim samotným k přežití stačí 4 hodiny motliteb denně a almuženky jídla od sousedů tak, jak se Františkáni zavázali chudobě, sexuální zdrženlivosti a oddanosti a proto neutratí peníze na žádné osobní věci, včetně potravin.

Uvědomuje si, že deprivace dané lokality je značná, ale domnívá se, že to někdy může být i snazší než to, co prožívají mnozí Irové, kteří vidí, jak jim jejich bohatství mizí před očima.

“Byla tu nedávno zpráva o chlapovi, který zastřeli svoji ženu, syna a dceru a pak sebe,” říká. “Přecenil se, přehnal to s dluhy. Mezi lidmi je taková zoufalá snaha dosáhnout na bohatství a lidé za tím jdou – a potom zjišťují, že jim to zase nestačí.”

(S užitím zahraničních zdrojů)

***

Jiné články k této tématice:

Cyklus privatizace zisku - socializace ztrát

Místo novoročního rozjímání: Varování před katastrofou (tu byla)

"Toxická" aktiva bank znásobí federální deficity

Problémy nemají (a nezačaly) jenom banky

Trosky Wall Streetu v tundře: 330.000 USD dluhu na každého Islanďana

Samuelson, Rogoff, Trump: Jak dlouhá krize? Hlavně ale, jak dlouho bude trvat re-pricing?

Podivná kouzla v argumentech prezidenta Klause k výši deficitu rozpočtu USA, aneb jeho věřte mi, 1,7 bilionu je rovno 11 bilionům

Rozpočtový deficit USA: 80% příjmů a Erik Best versus The Economist

***