O nadcházejícím maďarském předsednictví EU a plánu přijetí všeobecné strategie romské integrace, 350 miliardách eur a rituálech mediálního zobrazování Romů

Za moravskými hranicemi rozkládaly se na východě Uhry. Dnes už ze starého názvu zbyly jen přízviska, nejznáměji asi u hradišť, brodů a ostrohů, kteréž měly Uhry přímo před nosem. Teď je tam Slovensko, k odkazu svatoštěpánské koruny se příliš nehlásící. Maďarsko je již jen, takříkajíc, našim čestným sousedem. A koneckonců, všichni jsme v unii a té bude právě Budapešť příští půlrok předsedat, jen co odezní koledy na Štěpána a silvestrovská kocovina. Pomiňme nyní, že předsednictví stalo se po přijetí Lisabonské smlouvy prázdnou formalitou. Ovšem prázdné sudy nejvíc duní. Maďarský premiér Viktor Orbán již oznámil, že pro unii přichystá k přijetí všeobecné strategie romské integrace a zdůraznil, že „by mělo být zjevné, že v Evropě jsou dva druhy Romů: kočovní Romové a ti, kteří se usadili. Pokud se Evropě nepodaří zajistit, aby usazení Romové měli stejný přístup k odpovídajícímu vzdělání a pracovním příležitostem jako většinová populace, budou cestovat za lepšími příležitostmi, upozornil Orbán. A protože i Romové ze střední a východní Evropy jsou evropskými občany, půjdou do zemí, které jim nabízejí vyšší životní úroveň s lepší sociální sítí,“ (ČTK,8.12.).

Ponechme stranou, že v Evropě existují desítky rozdílných cikánských populací, usazeně kočujících i neusazeně cestujících, některé pak třeba vůbec Romy nejsou a ani nechtějí být (francouzským Manušům, německým Sintům, nebo španělským Kale či Gitanos není jednoduché společnou romskou identitu východoevropské provenience vnutit). Jádrem Orbánova prohlášení je varování, že pokud se nepodaří zajistit pro Romy to samé jak pro majoritu, pak půjdou z východu na západ za lepším. Jsou přeci evropskými občany a tedy společným evropským problémem. Obdobné povyšování romského problému na evropskou úroveň mají v oblibě státníci zemí, v kterých zrovna v soužití s Romy něco nepěkného vyhřezává. Ale pokud se to nazve evropským, pak už to není tak úplně jenom naše, že ano. Nedávno se tak nechal slyšet rumunský prezident, evropeizaci Romů svého času hýčkalo i české ministerstvo zahraničí.

Takže pokud v Brně máte či řešíte takzvaný „romský problém“, třeba na radnici Brno-sever, vězte, že řešíte problematiku přímo evropskou. A napište do Budapešti, tam se bude péct, jak nové evropské občany integrovat. Mají s tím staleté zkušenosti, už za Marie Terezie tamní Romy nuceně usazovali. Byl tak stvořen nový druh Romů, nazvaný v slovenském atlase romských komunit 2004, projektu vedeném nynější slovenskou premiérkou Ivetou Radičovou, „Rom osadový“. Taky budou měnit ústavu i státní znak. K potěše našich slovenských sousedů na něm bude i trojvrší s dvouramenným křížem jako připomínka dávné uherské horní země. Hodnotnosti maďarské romsko-evropské ofenzívy však uvěřme až ve chvíli, když si do státního znaku k svatoštěpánské koruně dají taky romské kolo. To ale spíš uvidíme Viktora Orbána tančit na chystaném romském štěpánském bálu v Holíči. Je to kousek za hranicemi, tak se tam přijďte podívat a přesvědčit, že není Pišta, jako Pišta.

Psáno pro Brněnský deník Rovnost, kde vyšlo 11.12.2010 edičně poupraveno

350 miliard eur aneb Peníze a „romská integrace“

Francouzské Národní shromáždění letos 13. října v prvním čtení schválilo návrh zákona o přistěhovalectví, který rozšiřuje možnosti zbavit někoho francouzského občanství a usnadňuje vyhošťování cizinců. Podle agentury AFP se implicitně Romů týkají body návrhu, podle nichž bude možné vyprovodit za hranice cizince, ať občany zemí EU nebo ne, kteří opakovaně kradou, uchylují se k agresivnímu žebrání či nezákonně obsazují veřejné nebo soukromé pozemky
Za nejspornější novinku, kterou návrh obsahuje, agentura označila možnost odejmout občanství člověku, který ho získal před méně než deseti lety a který by byl odsouzen za vraždu policisty, četníka nebo hasiče. Takto vyvrcholilo francouzské „romské léto“, kdy se proti vypovídání balkánských Romů z Francie ozvala vlna protestů. Ozvali se nejen aktivisté, ale i Evropská komise. Postoje francouzského vládního establishmentu nejlépe vyjádřil francouzský velvyslanec pro lidská práva François Zimeray, který v září hostoval na zasedání Dekády romské inkluze v Praze. „Náš pocit je, že čelíme velmi neférovému a paradoxnímu rétorickému útoku. Nepředstíráme, že jsme dokonalí, ale přál bych si, aby se ve všech zemích diskriminace trestala soudy tak tvrdě jako ve Francii a občanská společnost prokazovala tolik solidarity a soucitu… Problém začal, když se objevilo slovo Romové. Ale šokující přece není to, co je řečeno, ale ta realita. Realita, že tito lidé se snaží uniknout těžké situaci ve svých zemích… Přijímáme kritiku a nasloucháme jí, ale odmítáme to, co působí jako karikatura… Francie se odmítá stát obětním beránkem problému, který nezavinila“ (Právo, 1. 10. 2010).

Inu, vítejte v klubu. Česká republika už takových horkých romských let má za sebou povícero. Většinou se jednalo o azylovou migraci „českých“ Romů za kanál nebo za oceán. Když se Francie letos snažila vyhošťovat nechtěné balkánské Romy, neváhal se český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg vyjádřit, že mu to připomíná rasismus. Jiří Peňás se v Orientaci Lidových novin (18. 9. 2010) otázal francouzského bohemisty Bernarda Michela, „co se to s vlídnou Francií stalo, že nezvládne na svém území pár tisíc kočovníků?“, a bylo mu odpovězeno: „No to je těžké. Francie musí dbát na zákony. A jestliže je někdo nerespektuje, tak se nemůže divit, že má problém. To není otázka lidských práv. To je otázka zákonů a dodržování pravidel, včetně hygienických. To se nedá nic dělat. A s rasismem to nemá nic společného. To nevím, proč to váš ministr říkal. To vážně nevím.“

Kdo je objektem k romské integraci?

Co tedy vlastně znamená „integrace Romů“ v českém a evropském kontextu? Odpověď zdá se jednoduchá
: jde přece o to, aby se Romové stali součástí společnosti. A protože byli po staletí vytlačováni na její okraj, pak je na místě vytvořit projekty (programy, strategie, koncepty), které umožní jejich začleňování (inkluzi) a zamezí jejich vyčleňování (exkluzi). Takováto shoda panuje mezi politicky správně (korektně) jednajícími. Politicky korektní shoda však trpí zásadními vadami. Romy se v různých zemích myslí různí lidé, čímž je cílová akce integračních (vyrovnávacích, afirmativních, pozitivně diskriminačních, zaměstnaneckých aj.) projektů jen s obtížemi určitelná. Jednou je to 12 milionů, jindy osm milionů. Na to, že mnozí se za Romy nepovažují, respektive preferují označení Sinty, Manuša, Kale, Travellers (apod.) a nejsou součástí z východní Evropy importovaného pan-romského nacionalistického projektu, se v Bruselu ohled nebere.

Bruselští úředníci rádi mluví o romských evropských občanech. Ignorují tím, že evropské občanství je odvozeno z občanství členských států, ne naopak. Z pohledu vytváření jednotného evropského superstrátu je ovšem téma „evropských menšin“ v logice věci. Stejně tak je eurokraty tematizována i evropská muslimská menšina. (Paradoxem je, že v případě Romů tak vytváří dvojí menšinovost: velká část balkánských Romů jsou totiž muslimové.) Na začleňování Romů z kohezního fondu EU tak bylo na roky 2007 až 2013 vyčleněno 350 miliard eur (asi 8,5 bilionu Kč). Eurokomisař pro zaměstnanost a sociální věci László Andor nyní (v polovině dotačního období) prohlásil, že prostředky by měly dostávat všechny členské země podle podílu této menšiny (ČTK, 12. 10. 2010). Z jakých čísel by ale chtěl eurokomisař vycházet? Jediná pevná data jsou z cenzů. To by pak takovéto rozdělování peněz například v České republice mělo za cílovou skupinu 11 716 lidí, kteří v roce 2001 deklarovali romskou národnost. V roce 2009 byly v ČR podpořeny na Romy zacílené projekty a programy ve výši 332 771 473 Kč z evropských fondů (v gesci MPSV), čistě z domácích zdrojů pak 157 383 278 Kč (podle Úřadu vlády). Pokud by se takto počítalo, pak by to znamenalo 41 729 Kč na jednoho Roma…

Obdobně tomu tak je i v jiných státech EU, kde oficiální přihlášení se k národnosti vykazuje násobně nižší počty než odhady demografů (o médiích nemluvě). Jako důvod nízkého počtu Romů hlásících se v cenzech ke své národnosti se učebnicově uvádí dědictví obav z pronásledování, které za nacistické genocidy prožili, a také neporozumění konceptu národnost či občanství. Jiný názor, zastávaný mnohými kulturními antropology, interpretující výsledky cenzů z pohledu jimi zkoumaných: ti se o věci jako národnost nezajímají. Světem je jejich rodina, mimo ni je vše pochybné, ba rituálně nečisté. Neromové, tedy gádžové (ve východní Evropě), Payové (ve Španělsku), Gorgiové (v Británii a Irsku), vytváří svět, s nímž lze hrát hry, ale Rom se přitom nesmí ušpinit nebo by taky mohl přestat být Romem. Naproti tomu je náhled zastánců romského národního obrození jednoznačný: Romové musí být k svému národnímu uvědomování vedeni. Dokud přivedeni nebudou, vycházejme z odhadů.

V ČR se snažil takovéto hledisko do vládních materiálů protlačit bývalý ministr Michael Kocáb. Ten si nechal vládou schválit novou koncepci romské integrace, ve které je pro nadcházející cenzus připraven úkol „vytvořit ve spolupráci s předsedou Českého statistického úřadu strategii podpory sociálně vyloučených romských komunit při sčítání lidu v roce 2011“. Má být zvýšeno povědomí Romů tak, aby se „informovaně mohli rozhodnout o své národnosti“. V praxi to ovšem znamená vysvětlit Romům, aby se neregistrovali jako Češi, protože jimi přece nejsou. V romské oranžové knize ČSSD, stvořené pracovní skupinou, jejímž spiritus agens byl bývalý vládní zmocněnec Petr Uhl, je pak stipulováno: „ČSSD prosadí do legislativního plánu vlády novelizaci menšinového zákona, a to buď tak, aby byl odstraněn nesoulad vzhledem k rámcové úmluvě a dalším evropským a mezinárodním předpisům, nebo podle možností i rozsáhlejší novelu, která by upravila kulturní autonomii a samosprávu etnických menšin. Zákony o obecním a krajském zřízení a o hlavním městě Praze je nutno novelizovat tak, aby počty občanů nečeské národnosti nebyly vázány na sčítání lidu. I zde je třeba vycházet z úředního odhadu počtů občanů menšinové národnosti.“
Pomiňme, že socialisté utrpěli ve volbách vítězství a jejich romská oranžová kniha tudíž není na pořadu dne. Jimi zmíněný jetřebismus „úředního“ odhadu počtu Romů totiž zůstává vzhledem k financování integračních projektů stejně tak aktuální. Jak se totiž u nás a v Evropské unii určuje cílová skupina „romské integrace“, na níž jsou určeny miliardy?

V praxi řízení integračních projektů je jejich manažery uplatňován koncept sociálního vyloučení, převzatý z francouzské dílny. V množství sociálně vyloučených jsou tak Romové bráni jako blíže neurčená podmnožina či substrát a peníze vydávané na sociální inkluzi jsou brány zároveň jako peníze na integraci Romů. Je tomu tak dobře? Domnívám se, že existuje několik důvodů, proč tomu tak dobře není.

Primárně, dochází tak k etnizaci chudoby. Vytváří se rovnítko co Rom, to sociální problém. Pro mnohé Romy jsou projekty ohánějící se pomocí Romům dehonestující. Nežijí v ghettu a jsou na tom stejně jako jejich čeští sousedé. Pokud vezmeme v potaz „úřední“ odhady v ČR, pak takových musí být víc než polovina z odhadovaných dvou set tisíc.
Sekundárně, při vyhodnocování efektivity projektů na postavení Romů se evaluátoři ocitají v začarovaném kruhu
. Projekty jsou sice určeny „na Romy“, ale také na všechny ohrožené sociálním vyloučením. Jak se ovšem dobrat k tomu, jestli měly (nebo neměly) efekt na zlepšení postavení Romů? Při pokusech o evaluaci romských integračních projektů se tak ocitáme v roli auditora, jenž má určit bonitu firmy, která nevede účetnictví. Audit je nemožný. Bonita je nulová. Firma se vyřazuje z dotačního programu.

Není divu, že princip zaměření programů na Romy, ale nejen na Romy, byl vytvořen právě na virtuálním Kocábově ministerstvu, které ho v rámci českého předsednictví EU propašovalo do dokumentů Evropské komise. Takovýto „princip“ totiž přesně vyhovuje české formě integrace, v které téma efektivity pomoci Romům není „salonfähig“.

Qui bono? Začleňování stále bez konce
Není sporu o tom, že postavení Romů je v české společnosti tíživé. Stali se totiž synonymem sociální zátěže a špatného sousedství. Všude slyší o nutnosti se integrovat. Všichni, bez ohledu na to, jak na tom jsou. Pokud se liší vystupováním, mluvou a jazykem těla od obyvatel „vybydlených“ domů a bytů, jsou často považováni za cizince tmavé pleti. Byť je podle všech průzkumů a odhadů v ghettech méně než polovina potomků dřívějších obyvatel osad na Slovensku, skloňuje se slovo Rom ve všech pádech skryté mluvnice sociální patologie. „Proto je třeba v dalším období zaměřit činnost zejména na plnění těchto úkolů: rozšířit a prohloubit individuální i skupinové formy sociální práce (…); pravidelně organizovat v každém místě s větší koncentrací (…) internátní letní rekreačně výchovné tábory (…); věnovat zvýšenou pozornost kultuře bydlení (…); usilovat o větší pracovní zařazení (…) občanů, zejména žen, a dosáhnout větší stabilizace jejich pracovních poměrů; zařazovat co největší počet (…) dětí do mateřských škol; zintenzivnit výchovnou a vzdělávací práci škol (…); rozšiřovat a prohlubovat formy kulturně-výchovné práce (…) v mimoškolní vzdělávací činnosti i v zájmové umělecké činnosti, a především se zaměřit na mladou (…) generaci; prohloubit zdravotní výchovu (…), zejména v otázkách plánovaného rodičovství (…); věnovat větší pozornost efektivnímu čerpání rozpočtových prostředků na řešení specifických otázek (…).“
Souhlasíte? Jak by ne. Vždyť jde o aktuální nastavení integrační politiky, jak je známe i dnes. Zvláště důraz na zařazování žen do pracovního procesu odpovídá posledním požadavkům EU. Bohužel, ačkoliv obsahem i formou těžko rozlišitelné od vládních integračních opatření současnosti pochází výše uvedené citace z dokumentu Ministerstva práce a sociálních věcí České socialistické republiky z roku 1976 (vytečkoval jsem však obraty operující pojmy cikánská populace). Jak je možné, že tak rozdílné režimy, jakým byl „reálný socialismus“ let sedmdesátých, a „reálný kapitalismus“ let desátých nabízí de facto stejná doporučení? Tehdy národním výborům, dnes, arci, různorodější sestavě aktérů. Možná jen, že se cílová skupina doporučení za oněch uplynulých šestatřicet let nezměnila. Nebo že by se integrátoři nezměnili?

Čeho tedy můžeme pro Romy v Evropské unii dosáhnout za oněch 350 miliard eur do roku 2013? Většina peněz pokryje administraci projektů a platy pracovníků pomáhajících a poradenských profesí. Nejedná se o zdroje použitelné na přímé investice do cílové skupiny. Obávám se, že při zachování principu zaměření programů „na Romy, ale nejen na Romy“, nebudeme za tři roky ani schopni zjistit, zda jsme „na Romy“ vůbec nějaké peníze utratili.
Vyšlo v Romano hangos 6.12. 2010 (18/2010)
Mediální obraz Romů jako opakující se rituál

Při zobrazování romského tématu v médiích podbízí se zobrazovateli zažité kánony. Jeden, romanticky laděný, vykresluje nespoutané Cikány, kočující z místa na místo, tančící kolem ohňů tábořiště, žijící v souladu s tajemnými silami přírody a ještě tajnější moudrostí dávných, snad až sanskrtem opsaných věků. Ti se na své pouti potýkají se zlem maloměšťáctvím začpělé Evropy, které je vyhání a zotročuje. Jejich duch však přetrvává pronásledování, a byť na okraji společnosti, šťastně žijí ve společenství neznající samoty. A tomu tak bude, dokud jim nevyschne cikánská krev v žilách. Druhý, lidskoprávně laděný kánon, vidí v Cikánech Romy, tedy národ vytěsněný modernou a mechanikou industrializace do ghett a osad, ve kterých trpí. Dříve chudobou a pohrdáním společnosti, dnes sociálním vyloučením a institucionálním rasismem. Proto je třeba osvobodit je z osidel sociální pasti, rozvíjet jejich identitu a vybudovat nový krásný národ, nejevropštější v celé Unii. Třetí, lidově předsudečný, má zato, že Romové či Cikáni a jací to Faraóni páriové jsou a zůstanou, protože to mají v genech. Lžou, kradou, a pokud jim není jasně dané jejich místo, přerostou všem kolem přes hlavu. Lépe si je držet od těla, jak nejdál je to možné.

Výše načrtnuté žánry se vyskytují málokdy v čisté formě. V mediální produkci, tedy informační zábavě dnešní doby, tvoří povětšinou melanž, mazanici, kde je přítomno od každého trochu. Folkloristický kánon je doplněn střihem promluvy aktivistického sociálního pracovníka a pro ilustraci je zachycen i nenávistný výkřik předsudečníka. Konzument zobrazení si vybere podle svého rozpoložení. Nutno poznamenat, že náčrt je primárně východoevropské provenience. S migrací ideologií národního romství obdařeného jádra cikánských skupin na západ od Rýna však expanduje i do obrazů atlantického Abendlandu, byť tam dochází často k pletení Romů s Rumuny, z čehož mohou v Bukurešti vyletět z kůže. Jenže z kůže nevyletíš, což Cikáni trudně dobře vědí.

Mediální zobrazení má samozřejmě i sezónní podobu. Jen jak udeří vedra, začnou se vrstvit zprávy z koupališť, referující o vřeštících cikáňatech, rušících pohodu a znečišťujících vodu. Každoročně se pár Romů utopí, plavání není v ghettech, v osadách ani karavanech rozšířená znalost. Voda také přitahuje bílé rasisty, kteří do ní zahánějí své oběti. Jen v Čechách tak zahynuli od převratu dva Romové. V Itálii minulý rok nechali na turistické pláži utopit dvě rumunské Romky. Jejich těla pak ležela na břehu, zatímco se davy slunily. Tak se dokáže tvářit nenávist. Hodně z ní je ze vzteku okradených, kterým v turistických centrech Paříže, Říma či Madridu tlupy ke krádežím vycvičených cikánských dětí zkazily dovolenou. V češtině vůbec je cikáně (i romče) snad jediným pojmenováním dítěte s paralelou ve zvířecí říši. Cikáně, ptáče, medvídě, vlče…jen zkuste takový tvar vydestilovat pro německé či francouzské haranty. Nabízí se pouze žídě.

Zpátky k mediálním sezónám, nejlépe opět na východ Evropy. Říká se, sluníčko zachází za hory, pasáčci pečou brambory. No, nejen pasáčci. Brambory, ale i ovoce a zeleniny sklízí v karpatských dolinách, uherských pláních a vůbec v celém Podunají i ti, kteří ji nezaseli. A to vede k pravidelné mediální smršti. Pro Romy pak (a zvláště ty emancipované) je nestravitelné, že média nevidí Romy tak, jak by je vidět měli, když se jim rozhodnou ukázat. Vidí je tak, jak se oni vidět nechtějí, tedy tak, jak by je vidět neměli. Výstižně to ilustruje v rozhovoru pro slovenský deník Sme bývalá redaktorka romského listu Romano nevo ľil Denisa Havrľová: „Poviem teraz niečo, čo vyznie tvrdo: každý rok sa opakujú aféry s kradnutím zemiakov alebo dreva Rómami. Prišla som domov a pozerala v televízii správy, kde hovorili práve o tomto. V duchu som si vravela, že ‚no, to si zas o nás všetci bieli pomyslia svoje, lebo o nás Markíza nehovorí pekne‘. Otec mi vtedy povedal, že dobre viem, že aj my sadíme zemiaky. A čo by som vraj robila, keby niekto prišiel a ukradol ich, hoci sa na ne s mamou nadreli ako kone. Spýtal sa, či by mi to naozaj neprekážalo. Nevedela som, čo povedať (27.2.2009).

Neštěstím sociálně laděného kánonu zobrazení situace Romů je podprahově požadované doznání viny, kompenzace a přijetí ze strany takřečených majorit. Společnost má doznat vinu na útlaku Romů. Má tak učinit její elita. Nejlépe vláda, parlament, spisovatelé a další „tvůrci mínění“ působící na lid, trpící zakořeněným anticiganismem. Po doznání má pak následovat kompenzace za utrpěná příkoří. Ta má mít podobu finančního odškodnění jednotlivcům nebo romským organizacím, anebo se uskutečnit formou státní podpory specificky (pro)romských programů. Evropa a západní civilizace vůbec je zodpovědná za trpký úděl Romů, za to, že jsou systémem drženi na ekonomickém dně, že jsou nezaměstnaní, negramotní, nemocní a bydlí v slumech. Je zodpovědná a vinna. Očistit se může toliko přijetím svého zavinění, doznáním. Pak může dojít k prodeji odpustků..

Takovýto rituál, nápadně připomínající prvky křesťanské věrouky (prvotní hřích, zpověď, kajícná lítost, rozhřešení), probíhá na mezinárodních fórech zaměřených na otázky romské migrace, bydlení, sběru dat, identity, školství, zaměstnanosti a podobně. Vrchní kněží, tedy různí vládní a mezinárodní komisaři pro lidská práva, uvedou téma konference v podobě sermonu shromážděným, v kterém je připomenuta nelepšící se situace Romů a netečnost vlád. Novicové při udělení slova nadšeně přitakávají a vrcholem rituálu je promluva „Romů“ - obětí samotných.

Pro formování mediálního obrazu se stal na východě Evropy klíčovým přístupový proces do Evropské unie. Vůči přistupujícím státům byly vznášeny požadavky na zlepšení postavení Romů a tyto požadavky dostávaly širokou publicitu v médiích, zvláště pak při zveřejňování každoročních vyhodnocovacích zpráv Evropské komise. Vytvořil se tak modus operující s konstantou neuspokojujícího stavu Romů v (již bývalých) kandidátských státech, který byl spojován s jejich celkovou společenskou a ekonomickou transformací a to bez ohledu na to, že postavení „Romů“ (či pod tento pojem subsumovaných populací) v „starých“ členských státech nebylo v mnoha ohledech nijak lepší. Takovýto dvojí standard ustavil jistou nerovnost, zapříčiňující (mimo jiné) averzi široké veřejnosti vůči ad hoc integračním či „pro-romským“ opatření. Setrvačnost takovéhoto dvojího standardu je dodnes v zobrazení Romů patrná a dostala podobu opakujícího se rituálu.

sepsáno na objednávku Goethe Institut v Praze, 22.2.2010, další osud textu není autorovi znám