Pan Křivinka a pan Hamšík šli spolu na ryby. Chodívali na ryby již několik let od jara do podzimu, jak už to bývá u rybářů zvykem. Sedávali u řeky vzdálení od sebe tři až pět metrů, oba kouřili dýmku a oba rádi mlčeli, když pozorovali stříbřitý splávek. Bylo jim dobře. Jejich ženy byly proti rybářství zaujaté, často se zlobily se svými muži, že tráví volné chvíle u vody, ale neznaly se.

Pan Křivinka často vyprávěl panu Hamšíkovi o potížích, které měl se svou ženou, a pan Hamšík často vyprávěl panu Křivínkovi o podobných potížích. Pan Křivinka myslel, že se to dá změnit, pan Hamšík věděl, že se to změnit nedá. Ale to jim nevadilo, aby byli u řeky spokojeni.
Toho jitra vyšli na ryby záhy, aby zachytili ještě lehký opar nad řekou, který měli oba tak rádi. Pan Křivinka, který se zastavil pro pana Hamšíka, šel první, pan Hamšík, se schýlenou hlavou, druhý. Kráčeli vlhkou travou pod stromy přímo k řece.
„Budeme mít krásný den,“ řekl pan Hamšík a pan Křivinka odpověděl: „Doufám.“
Vše bylo jako jindy, i ptáci zpívali vesele, ačkoliv začínal podzim.
Pan Křivinka měl rád přírodu a vdechoval ji plnými doušky, pan Hamšík se jí bezmezně obdivoval.
Došli k řece na své obvyklé místo, usedli a připravili pruty. Pan Hamšík si nacpal dýmku, pan Křivinka hodil návnadu. Pak si pan Křivinka nacpal dýmku a pan Hamšík hodil návnadu. Dva pruty majestátně směřovaly k vodě a dva muži seděli nad nimi, kouřili a pozorovali protrhávající se mlhu. Bylo jim dobře.
Náhle se obrátil pan Hamšík a pan Křivinka učinil totéž. Zdálo se, že zaslechli slabé hvízdání. Pan Hamšík se podíval po panu Křivinkovi a pan Křivinka se podíval na pana Hamšíka. Oba slyšeli totéž.
„Jako by někdo hvízdal,“ řekl pan Křivinka.
„Slyšel jsem něco podobného,“ odvětil pan Hamšík, „ale myslím, že to bylo spíš syčení.“
„Nebylo to syčení,“ řekl pan Křivinka, „bylo to hvízdání. Někdo tu píská na píšťalku nebo na něco podobného.“
„Řekl bych, že to jsou žáby,“ poznamenal pan Hamšík. „Vypouští vzduch.“
Hvízdnutí se ozvalo znovu, tentokráte spíše jako syčení.
„Mohl by to být nanejvýš had,“ řekl s úsměvem pan Křivinka, „ale není to vůbec zvíře.“
„Jsou to žáby,“ opakoval pan Hamšík, „nebo jiná vodní zvěř.“
„Není žádná vodní zvěř,“ pravil pan Křivinka. „Je to píšťalka, nebo tam v dálce někdo pracuje s nějakým strojem.“
„Jestli se budeme přít o slůvka,“ řekl pan Hamšík, „nic nevyřešíme. Ale poslouchejme, třeba to poznáme lépe.“
A poslouchali. Neozvalo se nic.
„Jak jsem pravil,“ oznámil po chvíli pan Křivinka, „někdo si zahvízdal.“
„Myslel jsem,“ poznamenal pan Hamšík, „že jsme tu sami. Toto místo je opuštěno, alespoň doufám. Nemohl tu nikdo pískat.“
„A přece pískal!“
„Zdá se, pane Křivinko, že vás to nechává lhostejným,“ pravil s odstínem zklamání v hlase pan Hamšík.
Pan Křivinka se ironicky usmál. „Nevyhýbám se pravdě, milí příteli.“
Pan Hamšík si vážil přátelství nade vše a nesnášel, když o něm někdo mluvil tímto způsobem. „Neužíval bych těch slov, pane Křivinko.“
„Užívám slova, která se mi líbí,“ řekl pan Křivinka.
Pan Hamšík se narovnal. „Pak ovšem…,“ začal, ale umlkl, protože tiché hvízdnutí se ozvalo znovu.
„Ovšem,“ dodal, „jsou to žáby nebo něco takového.“
„Vyjadřujete se nepřesně,“ odvětil pan Křivinka, „jsem pevně přesvědčen, že toto pískání pochází od ptáků. Je mi to už jasné.“
„Měníte podivuhodně brzy svůj názor,“ řekl jízlivě pan Hamšík. „Není to ani píšťalka ani pták. Divím se vám!“
Pan Křivinka se cítil uražen. „Nejsem žena, abych měnil své názory. Možná že víte, na co narážím. Mýlil jsem se. Není to člověk, je to pták. To je vše, milý pane!“
Pan Hamšík věděl, na co pan Křivinka naráží a zbrunátněl.
„Nedotýkejte se mé ženy,“ pravil.
„Najednou,“ zamručel pan Křivinka.
„Pane Křivinko,“ pan Hamšík vstal, „přišel jsem chytat ryby. Nemám chuť se s vámi přít. Urazil jste mě, protože jste urazil mou ženu.“
„Vy jste mě urazil první,“ řekl pan Křivinka, „a vůbec, dejte si pokoj!“ a dlouze zívl.
Pan Hamšík sebral svůj prut a stoličku. „Je mi to líto,“ poznamenal chystaje se k odchodu, „že jsem se ve vás zmýlil.“
„Nemýlil,“ odvětil pna Křivinka s trpkým úšklebkem, „ale mýlil jste se, když jste tvrdil, že pískaly žáby. Mrzí mne, že jste malicherný.“
„Děkuji vám,“ Pan Hamšík vykročil. „Řeknu vám ještě, že lituji dnešního dne. Ale hlupáka ze sebe dělat nenechám. Hvízdání pocházelo od žab.“
„Od ptáků!“
„Vy tedy neustoupíte?“
„Už jsem řekl, co si o vás myslím.“
V očích pana Hamšíka se objevily slzy. „To tedy znamená… sbohem.“
„Bohužel,“ zakončil pan Křivinka a znovu se zahleděl na vodu.
Pan Hamšík odešel, jak odchází léto na podzim, a pan Křivinka zůstal. Byl smutný a nechtělo se mu chytat samotnému. Pan Hamšík to také nedokázal. Toho podzimu už žádný z nich nerybařil.

PS: Dnes jsem sáhl do šuplíku a vybral jeden ze svých starších textů. Už brzy vyjde výběr mých povídek v knižní podobě pod názvem Ještěrka.