Dokud jsou ryby němé
Ano. Dokud jsou němé, vypadá to všechno jako docela zábavný
mírumilovný proces.
Jdu kolem rybníka Svět. Už 14 dní v něm ubývala voda, odtékala
výpustí až do Zlaté stoky a ještě dál. Které se to zrovna nepodařilo,
soustředila se ve středu někdejší vodní plochy, kam se utekly divoké
kačeny, nechápavě, s trochou nostalgie po hloubce u břehu, kde se
dříve rozmarně povalovaly, milostivě sezobávaly kousky starého
chleba, který jim sem přinášeli lidé na procházce. Odtud se kačenkám
stačilo sesmeknout do vody sahající ke břehům staleté hráze. Teď je
pod ní rozsáhlé nehluboké údolí, dno čtrnáctého největšího českého
rybníku Svět, a uprostřed něj nevelké vodní oko.
Copak kačeny! Ale ryby! Je konec jejich putování pod hladinou od
východu k západu, konec jejich občasných výskoků nad hladinu,
doprovázených mohutným plesknutím při pádu do vody, které vždy
přitáhlo pozornost všech, kteří se procházeli po hrázi.
Dnes je z hráze na tu louži uprostřed včerejšího monumentálního
rybníku sotva vidět a rybám rozhodně není do skoku.
Zmateně prozkoumávají ten zbytek vody, do které se musely
stáhnout, patrně hladoví a tuší, že se blíží něco zlého.
Stařičký kapr, zalezlý mezi dvěma velkými kameny, by je mohl poučit.
Tohle všechno už zažil. Viděl, jak se kolem něho mihla síť, jak v ní
uvízli jeho kamarádi, jak byli vytaženi z vody. Co s nimi bylo dál, už
nezahlédl. V panickém strachu se tiskl ke kameni, aby se u něj ztratil,
aby ho žádná síť nezachytila. A celou tu hrůzu přežil.
A dočkal se přítoku další vody, růstu nových kamarádů a nového
putování od východu k západu mohutným rybníkem.
A najednou jsou ty strašné chvíle zase tady! Pochopil to, jakmile se
voda rychle ztrácela. Rychle vyhledal své dva záchranné kameny, aby
se mohl mezi ně znovu ukrýt.
I kdyby ostatní varoval, co všechno je čeká, nevěřili by mu. Zvlášť ti
nejmladší. Mají svůj rozum a myslí si, že klid, hojnost potravy, zkrátka
blahobyt, který jim Svět poskytuje, je zcela samozřejmý a je tu
navždy.
Už dva dny před tou velkou rybí tragédií, kterou tak laskavě
nazýváme výlov, je u kraje na obnaženém dně postaven stůl s váhou.
Pro ryby je to vlastně popravčí podium s gilotinou. Tady ti, kteří
budou mít smůlu, skončí své rybí dny, často přijdou o hlavu. To už tak
lidé dělají. Ty lidské kdysi napichovali na kopí, chlubili se jimi. Na
Papui-nové Guineji se jimi pyšnili ještě nedávno. Oči jim ovšem
nevypichovali a polévky z nich nikdy nevařili.
Ty ryby, které neskončí pod noži katů, budou odvezeny do otroctví.
S tím má Homo sapiens moc dobré zkušenosti. Na otrocích šikovný
dobyvatel vždy vydělával. Ať už to byl tvrďák z pouště Kalahari,
Viking, Říman nebo kultivovaný gentleman z Louisiany.
Rybí prodejci tak kultivovaní být nemohou. Nákladní vozy naloží rybí
otroky a převezou je do sádek. Velký prostor k životu tu ryby nemají,
ale vydrží v něm pár týdnů, než se znovu ocitnou na cestě, budou
rozvezeni na popraviště připravená speciálně pro ně v celé naší
mírumilovné vlasti.
Stojím na hrázi s ostatními čumily a koukám na závěr velké bitvy
v našem Světě. Ti, kteří ve dvou řadách, muž vedle muže, táhnou lany
přes ramena síť plnou ryb z vody, si zasluhují obdiv. Udělali svou práci
na výbornou, zajistili dobré hospodaření rybářských závodů a naše
stědré vánoční stoly. Já si také rád pochutnám na dobrém smaženém
kapříkovi.
Z jeviště pod námi je slyšet občasné zvolání, nějaký povel, pleskot
sesypávaných ryb a hluk motorů. Je to vlastně hezká podívaná.
Maminky vysvětlují pozorným dětem, co všechno tu probíhá.
Dobře nacvičená úspěšná hra pod námi končí.
A teď mě to napadne. Co kdyby ty zmatené, potlučené ryby nebyly
němé?! Co kdyby dovedly křičet, ječet, řvát? Neumím si představit,
jak by potom takový výlov probíhal. Brrrrr!
Jaké máme štěstí, že jsou ryby němé!
mírumilovný proces.
Jdu kolem rybníka Svět. Už 14 dní v něm ubývala voda, odtékala
výpustí až do Zlaté stoky a ještě dál. Které se to zrovna nepodařilo,
soustředila se ve středu někdejší vodní plochy, kam se utekly divoké
kačeny, nechápavě, s trochou nostalgie po hloubce u břehu, kde se
dříve rozmarně povalovaly, milostivě sezobávaly kousky starého
chleba, který jim sem přinášeli lidé na procházce. Odtud se kačenkám
stačilo sesmeknout do vody sahající ke břehům staleté hráze. Teď je
pod ní rozsáhlé nehluboké údolí, dno čtrnáctého největšího českého
rybníku Svět, a uprostřed něj nevelké vodní oko.
Copak kačeny! Ale ryby! Je konec jejich putování pod hladinou od
východu k západu, konec jejich občasných výskoků nad hladinu,
doprovázených mohutným plesknutím při pádu do vody, které vždy
přitáhlo pozornost všech, kteří se procházeli po hrázi.
Dnes je z hráze na tu louži uprostřed včerejšího monumentálního
rybníku sotva vidět a rybám rozhodně není do skoku.
Zmateně prozkoumávají ten zbytek vody, do které se musely
stáhnout, patrně hladoví a tuší, že se blíží něco zlého.
Stařičký kapr, zalezlý mezi dvěma velkými kameny, by je mohl poučit.
Tohle všechno už zažil. Viděl, jak se kolem něho mihla síť, jak v ní
uvízli jeho kamarádi, jak byli vytaženi z vody. Co s nimi bylo dál, už
nezahlédl. V panickém strachu se tiskl ke kameni, aby se u něj ztratil,
aby ho žádná síť nezachytila. A celou tu hrůzu přežil.
A dočkal se přítoku další vody, růstu nových kamarádů a nového
putování od východu k západu mohutným rybníkem.
A najednou jsou ty strašné chvíle zase tady! Pochopil to, jakmile se
voda rychle ztrácela. Rychle vyhledal své dva záchranné kameny, aby
se mohl mezi ně znovu ukrýt.
I kdyby ostatní varoval, co všechno je čeká, nevěřili by mu. Zvlášť ti
nejmladší. Mají svůj rozum a myslí si, že klid, hojnost potravy, zkrátka
blahobyt, který jim Svět poskytuje, je zcela samozřejmý a je tu
navždy.
Už dva dny před tou velkou rybí tragédií, kterou tak laskavě
nazýváme výlov, je u kraje na obnaženém dně postaven stůl s váhou.
Pro ryby je to vlastně popravčí podium s gilotinou. Tady ti, kteří
budou mít smůlu, skončí své rybí dny, často přijdou o hlavu. To už tak
lidé dělají. Ty lidské kdysi napichovali na kopí, chlubili se jimi. Na
Papui-nové Guineji se jimi pyšnili ještě nedávno. Oči jim ovšem
nevypichovali a polévky z nich nikdy nevařili.
Ty ryby, které neskončí pod noži katů, budou odvezeny do otroctví.
S tím má Homo sapiens moc dobré zkušenosti. Na otrocích šikovný
dobyvatel vždy vydělával. Ať už to byl tvrďák z pouště Kalahari,
Viking, Říman nebo kultivovaný gentleman z Louisiany.
Rybí prodejci tak kultivovaní být nemohou. Nákladní vozy naloží rybí
otroky a převezou je do sádek. Velký prostor k životu tu ryby nemají,
ale vydrží v něm pár týdnů, než se znovu ocitnou na cestě, budou
rozvezeni na popraviště připravená speciálně pro ně v celé naší
mírumilovné vlasti.
Stojím na hrázi s ostatními čumily a koukám na závěr velké bitvy
v našem Světě. Ti, kteří ve dvou řadách, muž vedle muže, táhnou lany
přes ramena síť plnou ryb z vody, si zasluhují obdiv. Udělali svou práci
na výbornou, zajistili dobré hospodaření rybářských závodů a naše
stědré vánoční stoly. Já si také rád pochutnám na dobrém smaženém
kapříkovi.
Z jeviště pod námi je slyšet občasné zvolání, nějaký povel, pleskot
sesypávaných ryb a hluk motorů. Je to vlastně hezká podívaná.
Maminky vysvětlují pozorným dětem, co všechno tu probíhá.
Dobře nacvičená úspěšná hra pod námi končí.
A teď mě to napadne. Co kdyby ty zmatené, potlučené ryby nebyly
němé?! Co kdyby dovedly křičet, ječet, řvát? Neumím si představit,
jak by potom takový výlov probíhal. Brrrrr!
Jaké máme štěstí, že jsou ryby němé!