Šavlový tanec, burácející z manželčina mobilu, oznamoval volání
neteře Květy, pečovatelky v Domově důchodců, kde se starají o naši
babičku.

V říjnu nazlobila mou ženu poprvé.
„Tak na tu nedělní procházku s babčou zapomeňte,“ oznamovala
Květa zadýchaně. „Podle usnesení vlády z 12. října č. 1029…..“
„Zadrž!“ vykřikla manželka podrážděně, „o co jde?“.
„O zákaz vycházek. Žádný náš klient nesmí opustit barák, aby se
nenakazil a nedotáhl to svinstvo k nám.“
Květa to říkala téměř nadšeně, jako by měla radost, že nás doběhla.
„No tak dobře,“ souhlasila manželka, „tak babičku navštívíme u vás.“
„Nenavštívíte,“ triumfovala Květa, „to by tak hrálo, abyste nás
nakazili. Je zákaz návštěv!“
Za babičkou jsme se nedostali.
Zůstali jsme doma.

ZKLAMÁNÍ…

Po dvou týdnech další Šavlový tanec.
„Malér,“ hlásí Květa, „babče se ulomil zub. To, co po něm zbylo, ji bolí
a rozdírá dáseň.“
„Tak musí k zubaři.“
„No jo,“ kroutí se Květa, „ale až ji od toho zubaře přivezou zpět,
nevrátí se do svého pokoje ve druhém patře. Zůstane 10 dnů
v karanténě v pokoji za vrátnicí, který jsme podle nařízení vlády
provizorně zřídili.“
Manželka nechápe.
„Deset dní v izolaci od ostatních, protože byla půl hodiny u zubaře?“
„Nakazit se může i za čtvrt hodiny. Vláda ví, co dělá. Přísnost musí
být!“
„S půlkou zubu se dá přežít,“ uvažuje moje paní a následuje:

ROZHODNUTÍ…

„Nikam ji nevozte!“
O týden později znovu Šavlový tanec.
„Tak babča si tu půlku zubu sama vyviklala a je v pohodě!“

OSLAVA…

Začátkem prosince nám v Domově udělali test, a protože byl
negativní, mohli jsme konečně vidět mezeru po vyviklané půlce zubu.

POHODA…

15.prosince zběsilý Šavlový tanec.
„Tak, abyste věděli, podle usnesení vlády ze dne 14.12. se od půlnoci
zrušuje…“
„Snad ruší,“ přeruší Květu manželka, která učí češtinu na základce.
„Ne, ne, ne, zrušuje!“ trvá na svém Květa. „Zrušuje se říjnové
usnesení vlády o zákazu vycházení našich klientů, takže teď si můžete
vzít babču na 6 hodin domů. Po návratu na svůj pokoj ji budeme
sledovat, jestli jste ji nenakazili a nezavlekla sem tu infekci!“
„Budete ji testovat?“
„Ne, jen pozorovat.“
„A vy pouhým okem poznáte, že chytila COVIDa?“
„Ne, to bude jasné, až ji to skolí.“
„Předtím přece může být infekční a nakazit kdekoho!“
„Ale o tom v usnesení vlády nic není. Dobrý, ne? Kdy si babču
vyzvednete?“
Viděl jsem, jak manželka rudne. Vytrhl jsem jí telefon z ruky.
„My to promyslíme,“ ujistil jsem Květu, „díky za to, že víme, na čem
se vláda usnesla.“
Pak jsem telefon manželce vrátil.
„Chápeš to?“ zeptala se mě tiše.
„Tak v říjnu nesmí na krok ven, my nesmíme k ní, po vytržení zubu by
trčela 10 dní v izolaci a teď na ni může 6 hodin kdokoliv prskat a vrátí
se klidně mezi ostatní? Proč je to tak?“
„Protože se vláda usnesla,“ usmál jsem se, „ty jsi ještě nepochopila,
co jsou to usnesení vlády!“
Manželka na mě zkoumavě hleděla. Nakonec v ní zvítězila její vrozená
podezíravost.
„Nedělá si z nás ta naše vláda nakonec jen legraci?!“

MLČENÍ