Taková hloupost. Maličkost. Vlastně nestojí za pozornost. A přece…


V Třeboni máme krásný zámek a před ním nádherný park. V loňském roce byl několik měsíců
nepřístupný, protože se zkrášloval. Uváděl se do stavu, který měl lépe odpovídat době jeho založení,
tedy renesanci na přelomu 16. a 17. století.
V zájmu historické věrohodnosti se ztratil asfalt z parkových cest, zrušeny byly některé záhony a na
místech, určených pro lavičky, se objevila kamenná dlažba.
A lavičky?
Úplně nové! Široké, zářivě bílé, viditelné zdaleka, lákající k posezení.
A u každého vchodu do parku skleněná tabulka, oznamující, do kdy je v tom kterém měsíci park
otevřen.
Nyní máme duben, tak se park zavírá v 19 hodin.

Po procházce parkem jsem ještě chvíli poseděl na jedné bělostné lavičce blízko východu k výpusti
vody z rybníka Svět. Odtéká tudy nepříliš širokým kanálem do tzv. Zlaté stoky. Když se voda vypouští,
dramaticky bublá a je slyšet široko daleko.
Krása, napadne každého. Krása zpestřená několika divokými kačenami, které proplouvají pod lávkou
spojující park se starou rybářskou čtvrtí.
A právě tudy jsem opouštěl park a vracel se domů.
Nečekal jsem, až hodiny na věži bývalého augustiniánského kláštera odbijí sedm, to ne. V sedm se
přece park zavírá.
Zamířil jsem k brance za deset minut sedm.
Stojí u ní chlápek v tak trochu kovbojském klobouku a modré vestě.
„Tak pojďte, pojďte,“ volá na mě zdaleka, „zavírám.“
Nezrychlil jsem krok. Proč taky? Do sedmi zbývalo stále ještě osm minut.
„Tak si pospěšte,“ zavolá na mě, když jsem už téměř u něho.
Pohrává si v ruce s klíčem jako s pistolí.
„Vždyť už jdu,“ říkám, „do sedmi je ještě pořád dost času.“
„V sedm musí být park už zavřený,“ poučuje mě dost nevlídně.„Do parku je šest vchodů s brankami,
které musím zamknout.“
„Ale až v sedm!“
„A jak bych asi zavřel včas ty ostatní vchody, kdybych s tímhle začal až sedm?“
„To nevím. Nejspíš byste zavřel ty druhé o něco později.“

„Správce mi jasně řekl, že v sedm musí být park zavřený!“
„Vidíte tuto krásnou skleněnou tabuli?“ ptám se ho. „Je na ní jasně napsáno, že park se v dubnu
zavírá v 19 hodin. Tam za mnou v parku je ještě jeden pán s kočárkem. Do sedmi jistě odejde. Ale
nesmí mu někdo zamknout východ dřív.“
„Zavírám, aby mi to do sedmi vyšlo,“ prohlásí zarputile a vlastně už dost naštvaně muž v klobouku.
Přešel jsem lávku a víc jsem si ho nevšímal.
Na věži se rozezněly zvony. 19 hodin.
Chlápek s klíčem uzamkl branku a spěchal kolem mě pryč.
„Teď abych se honil,“ vyštěkl, když mě míjel.
Už jsem mu neodpověděl.
Šel jsem pomalu domů a zvažoval, jak to vlastně s tím zavíráním parku je.
Když do sedmi, tak do sedmi, uzavřel jsem svou úvahu. Musíme mít přece spolehnutí na to, co je
dáno, napsáno, co má být zaručeno a respektováno.
U večeře jsem o té příhodě pověděl dceři.
„Ten chlap je chudák! Jak má oběhnout všechny branky v jednu chvíli?“
„Některé prostě zamkne později,“ trval jsem na svém.
„Ale to je taky špatně,“ usmála se. „V sedm má být všude zamknuto!“
Dál jsme o tom nemluvili.
Nemyslím, že bychom měli trávit čas takovými nicotnostmi.
Ale přece…
Co kdybych opouštěl park až těsně před sedmou a už jsem narazil na zamčenou branku?
Co kdyby rychlík, na který bych spěchal, odjel o pár minut dřív?
Co kdyby představení v divadle začalo ve chvíli, kdy jsem ještě u šatny?
Ve spořádané společnosti by mělo platit to, co je stanoveno.
Nebo se takové věci nemají brát vážně?
Jak je to vlastně?
Co si o tom myslíte?!