Pozor!
V Praze už nejsou domy!

Město je takové, jací jsou jeho obyvatelé!
Ostatně, neplatí to jen o městě. Stejně to platí o národu, zemi a světě!
Jak to tedy je s těmi domy v Praze?
Bydlím v prvním z pěti věžáků nad lesním parkem a přehradou. Prima bydlení!
Moderní, téměř nové věžáky o dvanácti i více podlažích, spojuje pečlivě vydlážděný chodník, jakási
promenáda končící v parku.
Chodím tu den co den a samozřejmě potkávám spoustu stejných obyvatel tohoto koutu města.
Například jednu starou dámu s nepatrným, ale hlučným pejskem, která vychází z domu těsně u lesa.
Vnímám ji už zdaleka. Ne, že bych tak dobře viděl, ale proto, že slyším štěkání jejího mazlíčka.
Onehdy se mi připletl pod nohy, a tak není div, že jsme se s jeho paničkou dali do řeči.
Chválím pejska, ostatně je velmi roztomilý, a paní povídá:
„Vídám vás tu denně. Vy asi bydlíte v tom prvním baráku.“
Zarazilo mě to.
„Ty baráky jsou stejné. Možná bydlíte v tom druhým!“
„V prvním,“ vzpamatuji se.
Už jsem na kraji parku, chci pokračovat v pěkné procházce.
„Já vidím z našeho baráku rovnou na přehradu,“ informuje mě ještě stará paní vesele.
Řeknu, že je to jistě pěkný výhled.
Jindy jsou tu děti.
Poznal jsem je v zimě, když sjížděly na sáňkách asi tak patnáct metrů dlouhý svah na dno takového
nesmyslného příkopu u parku. Děvčátko na mě volalo, ať se dívám, jak pěkně jede.
Bylo spokojené, zvlášť když jsem je pochválil.
Dívenka mi sdělila, že se jmenuje Stela, její bratr Teo, ten je ovšem o minutu starší.
„A víte, kde bydlíme?“ ptala se vytrvale.
Ujistil jsem ji, že nevím.
„No támhle,“ zasmála se a ukazovala paží na druhý věžák: „V tom druhým baráku!“
„To jsme skoro sousedé,“ řeknu, abych ji potěšil.
„Takže vy jste z toho prvního baráku?“
Nezbývá mi než souhlasit.

Večer mi volá moje písařka, která obětavě opisuje moje texty.
„Přivezu vám text té poslední kapitoly. Jedu kolem, tak jsem za čtvrt hoďky před vaším barákem.“
Když jí za chvilku na ulici děkuji a přebírám od ní složku, nedá mi to a zeptám se:
„A kde vy vlastně bydlíte?“
Moderní mladá žena, přímo ukázkový typ naší nové generace, se směje a ukazuje na frontu paneláků
za silnicí:
„Támhle, v jednom z těch dlouhých baráků.“
„Ale vy jste přece bydlela s rodiči v nějaké vile?“
„No jo, kdysi. Ale pak jsme ten barák prodali a teď jsem tady.“
Tak. Tři generace, tři sociálně zcela rozdílné skupiny Pražanů.
Roztomilí, příjemní, kultivovaní, radost s nimi promluvit.
A všichni bydlí nebo i bydleli v nějakých barácích!
Zajímavý fenomén.
Čeština je bohatý jazyk. Pro lidská obydlí má hned několik názvů.
Pražané si je zredukovali, stačí jim jediný: barák.
Je mi nás líto. Patřím ke generaci, pro níž slovo barák představovalo něco nepěkného, možná
polorozbitého, co kdysi bylo pěkné a pak to zchátralo, co právě čeština dovedla tak pěkně rozlišit.
To všechno už v Praze „vodnes čas“.
Všechno se zjednodušuje, digitalizuje…
Je to jen prostá změna?
Není to náhodou tak trochu i škoda?
Milí Pražané, zamyslete se v těch svých barácích někdy nad tím, kde vlastně žijete!
Možná by přesnější pojmenování věcí a událostí nebylo marné i při jiných příležitostech, než při
hovoru o bydlení.
Například v kultuře.
A co takhle v politice?