Naše kočka se jmenuje Bessie, Už ani nevím, jak se to stalo, že s námi žila v našem rodinném domě.

Otvorem ve dveřích verandy odcházela na zahradu a do okolí, kdykoliv se jí zlíbilo. V noci často
bloudila po naší střeše, nakukovala okénkem do koupelny. Ve dne nám nosila do domu ulovené živé
myši, které jsme pak honili v pokojích a vynášeli do zahrady, kde je Bessie znovu ulovila. Měla
naprostou volnost.

To se projevilo hned druhý rok, kdy nám na verandě porodila pět koťat. Teprve, když jsem viděl, jak
se tři metry od nich na zahradě nechává klidně pomilovat jakýmsi neznámým kocourem, pochopil
jsem, že ji musím v zájmu morálky a ze strachu z dalších koťat nechat vykastrovat. Stalo se.
Koťata má dcera rozdala a Bessie hýčkala ještě víc, protože jsme ji připravili o rodinu.

Když jsme vyměnili dům za byty a dcera se nastěhovala do garsoniery naproti obchodnímu centru a
tramvajové zastávce, což jí zpříjemnilo a usnadnilo studentský život, vzala si Bessie k sobě. Tak se svět
naší kočičky scvrkl na předsíň, koupelnu, obývací pokoj a balkón. Dál se nedostala. Ze čtvrtého patra
se skákat dolů neodvážila, domů by se vrátit nemohla. Zúžila si tedy svět do 33 čtverečních metrů a
mazlila se s dcerou dál jako dříve.

Vypadala spokojeně, svoje pocity nám ovšem sdělit nedokázala.
Čekávala u dveří, až se otevřou a někdo vstoupí, každého odcházejícího pak dojemně vyprovázela.
Z nevycválané, trochu nemorální svobodomyslné lovkyně myší se stala spolehlivá společnice,
ochranitelka zredukovaného domova.

V době kovidové, která tolik z nás spoutala do domácího vězení, hledím na to svobodomyslné zvíře
s obdivem. Nepozoruji na ní deprese, psychické krize, větší konfliktnost. Dcera nevyhledává kočičího
psychiatra, neujišťuje Bessie o dočasnosti stavu, do něhož ji uvrhla.
O tom, co se změnilo, kdo za to může, kdy to skončí, spolu ty dvě nemluví.
Dcera sedí v křesle, studuje, Bessie jí na klíně přede. Řečeno slovy anglického krále Edwarda III. „je to
takové, jaké to je.“

Tam někde za jeho výrokem se možná skrývá počátek pragmatického vidění světa. Nesnažme se
měnit věci, které nelze změnit. Vyrovnejme se s nimi. Určitě nám bude líp, než když se jimi budeme
užírat. Pokusme se v nové situaci najít i něco příjemného. Třeba jen to pohlazení. Kdo hledá, ten prý
najde.
Možná nás čekají na podzim ještě drastičtější opatření proti pandemii.
Neřekl už Shakespeare: „Být připraven, toť vše, oč tu běží.“?
Někdo řekne, jen blázen může srovnávat potřeby kočky a člověka.
Jo, souhlasím.
Jenže pro kočku je možná lovení myší a courání po střechách stejně důležité jako pro nás návštěva
hospody, nákupního centra, kina, kadeřnictví nebo fit centra.
Vzdání se potěšení, toho, co nás baví, na čem jsme závislí, je přetěžká záležitost.

Když vidím Bessie na koberci dorážet na prázdnou krabici, aby do ní nahlédla nebo vlezla, říkám si, že
v každé krizi je dobré mít po ruce nějakou takovou krabici, do níž bychom si vlezli, když už okolnosti
kolem nás nemůžeme změnit, a pozorovali a respektovali z ní svět, který nás v tu chvíli obklopuje.