Společenskovědní výzkum, včetně bádání v historii, není přednostně záležitostí zajímavou, ale společensky potřebnou a pro současnost i budoucnost užitečnou.


Anatole France popisuje v jedné ze svých povídek příběh o tom, proč se nedochovaly celé prý kdysi napsané Dějiny světa Waltera Raleigha, jednoho z kolonizátorů Ameriky.
Sir Walter Raleigh, anglický spisovatel, voják a kolonizátor, byl ve své době oblíbencem královny Alžběty I. V jeden čas však upadl v nemilost a byl vsazen do Toweru. Tam psal Dějiny světa. Jednou pozoroval z okna své cely bitku, která se strhla na dvoře Toweru. Druhý den o tom vykládal příteli, který ho přišel navštívit. Líčil mu průběh té události, když najednou přítel říká: „Tak to nebylo, to přece bylo úplně jinak“. Raleigh na to: „Ale bylo, vždyť jsem to viděl…“ A odpověď: „Nebylo, já jsem tam byl, té bitky jsem se zúčastnil.“ Tehdy prý Raleigh vzal rozepsané Dějiny světa a hodil je do ohně se zdůvodněním, že když není schopen pravdivě popsat to, co vidí, jak může popsat něco, co se stalo v dávné minulosti…

Historici by nám asi hodně „srovnávali hlavu“, kdybychom od nich chtěli znát „pravdu o minulosti“. Ono vůbec mluvit o „pravdě“ ve spojitosti s bádáním a poznáváním - jak se občas děje – chce samostatnou diskusi o pojmech a o tom, co od které činnosti ve společnosti a od kterého segmentu společnosti můžeme očekávat – ve světě chybujících lidí, kteří jdou vstříc racionální umělé inteligenci, neschopni si poradit sami se sebou, jednající často nelogicky a v rozporu s vlastními zájmy a zájmy společenskými.

Zkušenost říká, že nestačí znát fakta, je třeba znát také souvislosti a umět metodicky uchopit interpretaci obojího. Média jsou v současnosti plné Karla IV. – co o něm víme a co se o něm dočteme? Je to jistě velmi významná postava českých dějin – zdá se, že v obecném povědomí daleko významnější než Mistr Jan Hus. Při loňských připomínkách 600 let Husova upálení se trochu „pochlapila“ Karlova univerzita a protestantské církve, Prahou však v den státního svátku (a volna pro všechny) brouzdali jen nezainteresovaní turisté, místní byli na chalupách a o potřebě stát v poznané pravdě (někdy až do smrti) určitě nediskutovali. Možná by stála za napsání esej o našem vztahu k cizincům a vlastním, k těm, kteří jsou mocní, zakládají univerzity a staví mosty nebo k těm, kteří na těchto univerzitách učí a v kostelích nabádají lid k mravnému životu. Příběhy osobností ze starých dějin nás jistě neosvítí pravdou, ale mohou být významným poučením pro současnost. (Jestliže je obecný model našeho rozhodování být vstřícný ke stavitelům hmatatelných staveb a nebrat příliš ohled ty, kteří přinášejí do staveb intelektuální obsah, zdá se zřejmým, jak dopadnou ty spousty staveb nabudovaných pro potřeby výzkumu z evropských fondů, do nichž dnes nemáme dostatek výzkumníků.)

V těchto dnech vrcholí připomínání si daleko novější historie, konce druhé světové války. Jestliže v minulosti jsme se ve škole pomalu ani neučili, že část republiky osvobodili Američané, dnes to skoro vypadá, že jediné válečné hroby na českém území jsou ty americké. Do toho se z rádia ozve, že na území dnešní České republiky žilo asi třicet tisíc Němců (děvče se nepodívalo řádně do wikipedie na rok, o kterém se toto píše) a jaksi často se zapomene, kolik bylo Židů mezi českými oběťmi války. Pak ještě je dobré podívat se na web Jad Vašem – památníku spravedlivých mezi národy – kolik je tam zapsáno Čechů, příslušníků desetimilionového národa, kteří byli ochotni pomoci svým etnicky jiným spoluobčanům a kolik je tam Slováků. Byť to nemusí znamenat to, co se o „české národní povaze“ okamžitě nabízí, ukazuje to na potřebu podstatně hlubšího vzdělání, bádání v souvislostech, určitého výkladu dějin, který bude předmětem diskuse – ne kvůli tomu, že je to zajímavé, ale kvůli tomu, že to všechno ovlivňuje naši současnost a budoucnost, na příklad, jak se „postavíme strojům“, vysoce racionální umělé inteligenci, kterou jsme schopni spoluvytvořit, ale je otázkou, zda ji budeme umět i nadále ovládat. Co pamatuji ze své původní profese, v jaderné elektrárně lze reaktor vypnout zmačknutím dvou „knoflíků“ najednou. Jsou od sebe tak daleko, že na ně nemůže najednou dosáhnout jeden člověk. Protože stroje, ty pracují spolehlivě, ale člověk je chybující a psychicky labilní, co když v nějakou chvíli operátorovi "lupne"? Člověk vybavený dílčími informacemi a neschopností vidět věci v souvislostech je rizikem pro sebe sama. Kdy a jak velikým, co je „hnutím mysli“ pro jedince a co pro davy, to byla velká výzva pro vědce nejen v minulosti, ale je i v současnosti. Mimo jiné také pro historiky – a důvody nejsou teoretické, nýbrž praktické.