Setkáváme se s tím na každém kroku. Srovnávání. Televize a noviny nám každý den předkládají informace ke srovnání. Působí tím víc, čím snadněji porovnáme podávanou informaci s vlastní situací. Jakými auty jezdíme, kde bydlíme, jak drahé a kvalitní jsou naše potraviny ve srovnání s těmi za hranicemi...


Zajímavé je, kdo se s čím a s kým srovnává. Zda s průměrem nebo s nějakou extrémní hodnotou. Když jde o plat, mluví se o průměrném platu v České republice a pak o těch, kteří mají nejvíc - podle typu média občas i o těch, kteří mají nejméně. Zatímco průměr je nějaká statisticky vyjádřená hodnota, kterou lze metodicky uchopit a svým způsobem vypovídá o celkových poměrech, extrém je většinou emocionální záležitost. „Podívejte se, jak oni se mají...“, resp. „Podívejte se, co mají, proto my nemáme...“
Jednou jde o platy lékařů, pak učitelů, někdy třeba o financování výzkumu a vývoje. Peněz není nikdy dost, a tak se i ve výzkumu každý rok svádí bitva o to, kdo dostane z veřejných zdrojů více. A často zaznívá, že by český stát neměl podporovat výzkum a vývoj v podnicích, resp. že jej podporuje velmi štědře a měl by ubrat. V Evropě jsou přece firmy podporovány méně nebo skoro vůbec, tvrdí se. Podívejte se na tak úspěšné země, jako je Finsko nebo Švýcarsko! Při pohledu do statistik je třeba říci, že tvrzení je pravdivé.
Jak už to tak bývá, statistiku čte každý její uživatel jinak. A tak ze stejných dat můžeme říci, že český stát podporuje výzkum ve firmách velmi málo. Pokud se chceme blížit zemím jako je Německo nebo Francie, měli bychom více podporovat výzkum ve firmách, zejména v těch velkých. A toto tvrzení je také pravdivé.
Poslední srovnatelné údaje publikované Eurostatem říkají, že přepočteno na obyvatele dává EU 27 na výzkum ve firmách v průměru o deset procent více než Česká republika - 20,3 euro proti 17,7 euro na hlavu. Taková Francie ovšem dává 40 euro, Německo 30, Rakousko, Norsko a Švédsko skoro 50 euro. Je ovšem také pravda, že v Litvě, Lotyšsku nebo v Rumunsku přispívá občan ze svých daní na výzkum v podnicích téměř zanedbatelně.
V tomto srovnání je Česká republika na cestě „z východu na západ“. Zatímco ve většině starých členských zemí EU platí uvedená vysoká čísla více méně stejně již deset let a na východě je dnešní podpora tak minimální jako bývala kdysi, v České republice za tu dobu vzrostla třikrát. Ona totiž podpora výzkumu obecně vzrostla....
Můžeme však použít také jiný ukazatel, a to veřejné peníze investované do výzkumu ve firmách jako procento HDP. Ten říká, že v ČR je podpora téměř o polovinu vyšší než je průměr EU - 0,13 % proti 0,09 %. Zatímco takto počítáno je Francie země průměrná, extrém je Rakousko (0,2 %), USA, Švédsko nebo Jižní Korea (abychom použili také informace o nejvyspělejších zemích světa a technologických tygrech). Extrémem na druhé straně je Švýcarsko s třikrát nižší podporou proti evropskému průměru a všechny nové členské země EU.
A nakonec poslední tradované rčení: Když už podporovat výzkum ve firmách, tak v malých a středních, velké firmy podporu nepotřebují. U nás platí, že jsou opravdu podporovány hlavně firmy do 250 zaměstnanců. Ale bylo by asi dobré poptat se ve Velké Británii, Francii, Německu, v Nizozemí nebo Švédsku, proč dávají tak velké veřejné peníze do velkých firem. To z evropských statistik také plyne...
Chceme-li popsat skutečnost a srovnávat, je jistě dobré použít srovnatelná a srovnávající čísla. K tomu je pak dobré doplnit „příběh“. Třeba o tom, jak se Finsko vybabralo z problémů, když padl Sovětský svaz a tím jeho hlavní exportní teritorium. Vsadili na podporu inovací a povedlo se!
Nebo jak je to se Švýcary – kolik velkých farmaceutických firem nebo jiných nadnárodních kolosů zde má hlavní výzkumné kapacity? A těm opravdu stát přispívat nemusí.
V každé zemi je to jinak a při všem srovnávání bychom měli podporovat to, co je nejlepší pro blízkou i vzdálenější budoucnost – zejména těch, kteří do takové aktivity vkládají peníze, tedy daňových poplatníků a jejich rodin.