Nové technologie a nové technické možnosti přinášejí nové příležitosti. A tak dobrý život lidí všech generací na venkově může být v krátké době podmíněn rychlým internetem. Proto by bylo vhodné dělat na úrovni státu opatření pro budoucnost, nemyslet jen na přítomnost.


Češi prý prchají z venkova – ozývá se z novin. Bude třeba proti tomu něco podniknout – ozývá se z politiky. Tématem pro blížící se krajské volby jsou proto prý i malé lékárny a pojízdné prodejny jako servis lidem, kteří žijí v pohraničí nebo v jiných pomalu se vysidlujících oblastech.

Řekla bych, že témata jsou zde hned dvě:
1. Opravdu chceme, aby při průměrné hustotě obyvatel v ČR něco přes 130 lidí na kilometr čtvereční (tato hranice byla kdysi stanovena OECD jako hranice venkovské oblasti) nadále platilo, že průměrná vzdálenost z jedné vesnice do druhé není ani deset kilometrů (některé zdroje uvádějí v průměru dva kilometry)?
2. Zůstanou lidé ekonomicky aktivní v okrajové lokalitě, když jim pořídíme lékárnu a pojízdnou prodejnu? Nebo co jiného je třeba pro ně udělat?

Už řadu let se snažím upozorňovat na to, že máme příliš drahou infrastrukturu. Všichni chceme mít elektřinu bez výpadků v síti, teplo obstarané co možná bez velké námahy, vodu z vodovodu (vždycky, bez vysychání studní) a odpad vedený do čističky, protože zabývat se pravidelně vlastními odpady taky není zas tak velká zábava. Do své obce bychom rádi přijeli nerozbitou silnicí, ze školy a od lékaře za rohem… Pokud ale máme více než 6 200 obcí, z nichž většina má méně než 500 obyvatel, dá rozum, že obstarat jen základní infrastrukturu je dost drahá záležitost. To je např. důvodem toho, že stále ještě více než polovina obcí nemá čističku odpadních vod. A tak synonymem úspěchu místního či regionálního politika je nejčastěji schopnost získat dotace, zejména evropské, které pomohou k zajištění základní infrastruktury. Co ale bude, až evropské dotace nebudou? Skutečně musíme za každou cenu držet lidi tam, kde nechtějí být, kde nevidí perspektivu? Často se jako argument pro zachování osídlení uváděla péče o krajinu – lidé odejdou a pole zpustnou… Je tomu skutečně tak, když vzdálenost od obce k obci je tak malá, na každé dva obyvatele máme jedno auto a péče o pole a luka stejně není zaměstnáním většiny obyvatel vesnic?

K napsání tohoto blogu mě však nevede potřeba diskutovat současnou situaci a dostupnou statistiku. Jde mi o nové příležitosti, které dávají nové technologie. Na otázku, co udělat pro to, aby lidé neodcházeli ze svých odloučených domovů, resp. aby se tam další přistěhovali, je – podle mého soudu - jedna zásadní: Dejte jim/nám rychlý internet a levné služby mobilních operátorů. Pokud bychom rádi viděli na dnešním „bílém místě“ životaschopnou komunitu, pak určitě bude zahrnovat vedle starousedlíků v pokročilém věku také střední a mladou generaci s dětmi, v níž bude poměrně vysoký podíl hodně kvalifikovaných lidí. Zase si neodpustím statistiku – pokud je dnes na vysokých školách téměř polovina populačního ročníku, pak je zřejmé, že se procento vysokoškolsky vzdělaných lidí ve společnosti bude zvyšovat. Ne všichni budou chtít žít ve velkých městech – pokud budou moci vykonávat kvalifikovanou práci z domova nebo jeho okolí. To bez rychlého internetu nejde. Dnes už všude ve velkých firmách můžete udělat tu samou zkušenost – virtuální týmy zahrnují lidi z celého světa, kde-kdo by vám řekl, že jeho nejbližším spolupracovníkem je Ind, kterého nikdy „naživo“ neviděl.
Nemáme dost lékařů? A opravdu musíme s každou maličkostí do čekárny? V Austrálii doktor poradí po internetu a až když je opravdu zle, musí se za ním… Zní to jako bajka z budoucnosti, která nikdy nenastane, nicméně toto může být hodně blízké řešení. Před deseti lety jsme téměř nevěděli, co je to internetový obchod, před nedávnem se za dovoz běžného nákupu do domu platily horentní sumy. Rychlý internet, uchovávání a zpracování velkých objemů dat v cloudech, to, co nazýváme internetem věcí a služeb, dává velké příležitosti malému podnikání v regionech, mladým rodinám spokojeně žijícím na dnešních „bílých místech“, společenskému životu v malých obcích. Že by to bylo jen pro ty vzdělané? Těžko. Podle údajů ČSÚ měla roce 2010 mobil každá třetí domácnost, v roce 2014 prakticky každá. Je pravda, že řada lidí používá tento přístroj jen na telefonování, ale to je také dočasné. Na internet chce přece už skoro každý. A že by mobily byly sofistikované mašiny, které umí ovládat jen někdo? Ptala jsem se člověka, který často pracuje s hodně jednoduchými lidmi se základním vzděláním, zda mají mobily. „No jasně, všichni,“ zněla odpověď. Tak o čem je řeč? I ti, co neumí číst (a bohužel jsou v naší zemi i takoví,i když je jich hodně málo, ale jsou, zejména v různě vyloučených lokalitách a komunitách), poznají, co je na ikonách na mobilu.
Je možné, že se rychlý internet stane základním lidským právem dříve než právo na energii, elektřinu a teplo, o nichž se teď ve světě tolik diskutuje v souvislosti s „energetickou chudobou“. Také řešení tohoto problému by rychlý internet hodně pomohl (kdyby se chtělo a v tomto kontextu se uvažovalo o decentralizované energetice, například).

Když teď před volbami kde-kdo slibuje, že zařídí evropské dotace a pojízdné prodejny, dovolila bych si přípodotek: Mohl by se, prosím, někdo zavázat, že opravdu celá republika bude pokryta rychlým internetem jako cenově dostupnou službou, když máme na to ty evropské dotace? Až nebudou, budou se muset obce postarat samy. Tak by bylo vhodné připravit jim k tomu podmínky.