Svět se mění a my s ním. Žena britského prince není úplně bílá a je starší než princ, na svatbě mluvil černý episkopální biskup, potomek otroků. Dnes byla svatodušní neděle, ale o tom, že je to svátek vzniku křesťanské církve, se mluvilo jen málokde. Evropská civilizace, která sama sebe považuje za křesťanskou, si tak jen na některých místech Evropy připomenula, že v jednotě různosti je síla.

O svatodušních svátcích se připomíná, jak se přihodilo, že nové učení, křesťanství, „vyšlo do světa“. Stalo se to prý asi 50 dní poté, co byl ukřižován Ježíš a do Jeruzaléma se sjeli Židé z různých stran světa kvůli velké slávě – pravidelně si připomínali, že kdysi dávno dostali na Sinaji darem Desatero. (Také příběh po přijetí Desatera je dobré si připomenout – Izraelci, otroci, šli 40 let pouští, až všichni ti, co byli zvyklí hrbit se a poslouchat pomřeli, mladí a otroctvím nepoznamenaní, neshrbení a sebevědomí, vstoupili do nové země a začali budovat novou vlast včetně Jeruzaléma).

Ježíšovi přátelé byli také v Jeruzalémě. Byla to skupinka ustrašených lidí, kterým zabili lídra – schovaní v jednom domě si lízali rány. Najednou nastal hukot, oni se „pomátli“, začali mluvit každý jinou řečí a vyšli z domu. Ukázalo se, že zvuky, které vydávají, je řeč v jazycích lidí, kteří se v Jeruzalémě sešli. Přestali se bát a v jazycích mnoha zemí a národů začali vykládat podivnou historku o člověku, co zachránil svět sebeobětováním. A tak vznikla první církev. Společenství, které existuje na všech místech světa, projevuje se velmi různě, je v různých částech světa různě silné, zároveň je asi nejlepším důkazem, že v jednotě (nasměrování k jednomu – velmi široce pojatému – cíli) a v různosti (projevů, vnímání a interpretace skutečnosti) je síla, působící přes hranice států a věků.

A tak je dnes možné, že v Británii stále existuje monarchie, královna je hlavou anglikánské církve, svět je hierarchizován tím, kdo je pozván na královskou svatbu a do které „sekce“ a do toho mluví černošský biskup, který doma oddává gaye a lesby.

Různost názorů a postojů není překážkou prosperity společnosti, ale její nezbytnou součástí. Materiální prosperita, jíž lze do velké míry dosáhnout i tam, kde není svoboda názoru a projevu, je jen jednou – byť zásadní – částí lidské existence. Společnost roste a sílí v různosti.

V „mechanickém“ matematickém světě bych to sama pro sebe vyjádřila takto: Umíme popsat vektor, který má několik rozměrů a jsme schopni pochopit jeho směr. Jakmile je ovšem rozměrů velmi mnoho, vzpírá se pochopení směřování vektoru naší zkušenosti. Máme za to, že těch mnoho rozměrů neexistuje, nebo že se jedná o chaos. Ale proč by to tak mělo být – jen proto, že se něco vymyká našim znalostem a zkušenostem? Podobně zpěv ptáků – i když mu nerozumíme, proč bychom si měli myslet, že ptáci nemají vlastní řeč?

Svět, který jsme pochopili, uchopili a ovládli, už není prostor, který má otevřenou budoucnost. Míra jeho rozvoje je dána úrovní našeho poznání. A jen hlupák nepřizná, že ta je opravdu, ale opravdu velmi omezená.

Pokud si otevřenou budoucnost přejeme, měli bychom si občas připomínat i historky staré dva tisíce let.