Soumrak nedonošenců, kteří v zrcadle hledají a vždy budou hledat lepší odraz sebe sama, prozatím nenastává. I když se občas vyjasní a člověk by i uvěřil, že ne vše, co vrcholná politika přináší, je tak špatné, ale poté se opět zatáhne a začne smršť. A tak je nutné se zase nadechnou a občas zamířit na komoru a pokusit se zasáhnout stejně jako to dělají jiní. Škoda jen, že nikdo neví, kolik těch komor bude nutno trefit.


Zahrady kvetou a voní

Je jaro, které už možná teplotami přechází do léta. Jeden ze zákonů přírody, o kterém se často mluví, je zákon silnějšího. To znamená, že to, co je silnější, přežije. Slabé kusy umírají záhy, zatímco ty plné energie, vůle k životu, vzkvétají, rostou a dosáhnout svých maxim.

A nezřídka se setkáváme s porovnáním přírodních zákonů se zákony řekněme kulturními. Život člověka, tvora jak přírodního tak kulturního, je v nejedné publikaci porovnáván například se zahradou, s jejími plody. Zkrátka řečeno, měli bychom od samotného semena růst, tužit se, kvést a plně dozrát tak, abychom obstáli sami před sebou, před ostatními či případně před bohem samotným. A pečovat o to, co je nám předáno, co je nám svěřeno a co bychom měli v ideálním případě předat v co nejlepší formě dalším generacím. Alespoň tak se o tom hovoří.

Odpady na skládce „voní“ i kvetou

Ano, jde o idealizovaný obraz, který byl po léta předkládám jako cíl lidských snah, což s ohledem na společenské bytí pro mnohé znamenalo, být i dobrými občany. Bylo by velkým klišé, kdybych se držela nadějí, o nichž se dnes mluví v souvislosti s karanténou kvůli pandemii „Čínské chřipky“. Neboť otřeme-li se o sochu Koněva, o ruskou ambasádu, o čínské velvyslanectví na Pražském hradě, o tradiční zabíjačku v Osvětimanech pod velením M„l“ynáře, Nejedlého chudý oběd v čínském bistru či v neposlední řadě o „Koště“, které pod svými štětinami ukrývá sílu amatérského boxera majícího zálibu nejen v elektrikářských termínech („vypnu tě“), ale i ve vlčím vytí , které se podobá dnes již legendární bolševické „mlátičce“, přijde na řadu citát platící v našich „vrchních patrech“: „Není to ten nejsilnější, kdo přežije, ani ten nejinteligentnější, ale ten, kdo se dokáže nejlépe přizpůsobit.“

Proto je těžké věřit, že chce-li někdo čistit kanály, že zůstane čistý. Máme si tedy trvale zvyknout na to, že boj proti korupci, může vést pouze ten největší korupčník, že demokratická vláda může fungovat pouze za podpory komunistů a majitelů „cestovní kanceláře s plyšáky“ a že z té vší bryndy nás vytáhne „pokřivený“ vlastenec?


Válka s chameleóny
Dere-li se blbost, agresivita, arogance, lež, tupost, udavačství, přezíravost, domýšlivost, pokřivený egoismus a jiné „skvělé“ vlastnosti, které prý cítí všichni, pak by se z této pozice, z této obecnosti mohly dělat konkrétní kroky. A pak přijdou volby a skládka voní dál. Hnusí-li se nám výpary, pak je potřeba je přestat čichat či je provonět něčím voňavějším.

Jaro nás sice omamuje, ale na zatuchlé místnosti, kde se scházejí volení „chameleóni“, jimž páchne z úst, nepůsobí. Od voleb si v následujících letech příliš neodpočineme, a tak bude mnoho příležitostí proti zápachu bojovat. Bylo by totiž skvělé, kdyby skládka nereprezentovala celou ČR.