Práce. Práce je lidskou činností, ke které nás naše „drahá“ společnost vychovává. Bez práce prý nejsou koláče. Kdo nepracuje, ať nejí. Práce je tím, oč by dle mnohých mělo v životě lidském jít především. Práce tak definuje člověka. Není práce jako práce, především tehdy, když nemá smysl. O čem sní, když bdí ti, jejichž práce je pošlapávána těmi „stále pracujícími“ a „nikdy nespícími“?


Milujeme stát, milujeme regule

Jak jsem psala v přecházejícím článku. Zavládl chaos, ale dotace pro Agrofert tečou „niagárským proudem“. Kulturní oblast má být nahnána k pásům do područí těch, jimž chybí lidští roboti do obsluhy hladce fungujících fabrik. Genocida páchaná na restauratérech je již v plném proudu a podávat přes „hladová okna“ podporovatelům boxíky reálně neposkytuje žádnou záruku přežití. Možná jen náboje do nevymáchaných úst vrchního odboráře, který se probudil po letech sociálního koma a chrlí nesmysl za nesmyslem stejně jako rozpálené fritézy chrlí hranolky se smažákem v době letních prázdnin. Ano, společnost je rozpárána jako na pitevním stole, přičemž muži se skalpelem nejsou doktoři, nýbrž zřízenci nekrofilů. Má-li ještě něco dávat smysl, pak to, co není permanentně ničeno!

Smysluplná práce, která nedává smysl

Nejde však pouze o umělce, restauratéry, drobné podnikatele, ale i o ty, kteří zajišťují chod nejedné z institucí. Ať už jde o galerie, muzea, knihovny či výstavní prostory. Konkrétně jde o kurátorky a kurátory. Cesta, kterou musí ujít od samotného vymýšlení konceptu až po jeho realizaci je náročná a dlouhá. Nejde pouze o navěšení obrazů do rámů a oslovení veřejně známé osobnosti, aby se přišla vyfotit, jak přestřihává pásku tupými nůžkami. Trápení už při samotném vymýšlení toho, co by mělo být viděno ve světlech výstavy a nejistota výsledku je nedílnou součástí této činnosti. Nemluvě o oslovení umělců, výstavních prostor, naplánování termínů, psaní textů, grafické zpracování až po samotné instalování předmětů a pořádání různých workshopů či komentovaných prohlídek pro širokou veřejnost, pro žáky a studenty. Podmínkou celého snažení je řád, jistota.

Během podceněného podzimního tsunami koronaviru se programy nepřestaly plánovat. Ba naopak, chod výstavních síní se jejich pracovníci snažili zuby nehty zachovat. Očekávali jasná stanoviska, pokyny a alespoň bazální jistoty. Ovšem neschopnost vládních politiků s podporou „vyhasínajícího stínového prezidenta“ jim učinila přítrž. Samozřejmě bylo možné na sotva pár dnů navštívit výstavní síně, muzea, galerie, knihovny, ale fronty, které se tvořily, nešlo nepřehlédnout. Snad nikdy se nestalo, že by na umění stály doslova fronty jako při otevírání prvního McDonaldu v Praze. A rezervační systém u mnoha galerií se plnil tak rychle jako účet „fake“ koordinátora očkování.

Kurátorkám a kurátorům!

Dlouhodobá práce kurátorů, která má vyústit v jeden celek s ohledem na dispozice té které instituce, je prací téměř neviditelnou. Kurátorky a kurátory uvidíte možná tak na zahájení výstavy, vernisáži a s konkrétním jménem se pravděpodobně setkáte někde dole pod průvodním textem. Kdo si ale najde informace o této osobě, která celou věc dala dohromady? Většina jde přeci na výsledek té práce a asi jen málokdo se pídí po namáhavém zrodu.

Tento celý text nemá být pouze stížností, ale především výzvou ke kurátorkám a kurátorům, aby se nebáli veřejně ozvat a jako pomyslný díl do rozpadlého puzzle přidali svou profesi, o jejíž složitosti a náročnosti málokdo ví. Je zřejmé, že některým již bylo dáno přes prsty od nadřízených, když tyto občanské choutky dostali, ale nyní jsou navíc kopáni do zadnic. Nezapomínejme proto na žádné lidi, jejichž práce není okatě vidět. Nezapomínejme na ně ani tehdy, až opadnou tyhle neúnosné restrikce. Pokud někdy opadnou!