Některé zavedené principy jdou zcela proti smyslu logického uvažování. Pokud byl člověk vždy stavěn na vrchol evoluce kvůli jeho rozumu a schopnosti řeči. V případě vedení rozhovorů v rádiu jde o humorný fakt, neboť v něm je obsaženo vše kromě rozumu. Může za to modla jménem vyváženost?

„Co si o tom myslíš? Řekneš mi to po písničce“

Představte si modelovou, krajně absurdní situaci. Potkáte starého známého, se kterým jste se neviděli několik let a máte upřímný zájem o to, si s ním popovídat. On též nadšení, z toho, že vás vidí, neskrývá, a tak si jdete sednout do nějaké útulné kavárny a dáte se do řeči. Zeptáte se ho na to, jak se mu daří s dovětkem: „Řekneš mi to po písničce.“ Z telefonu pak pustíte nějaký „pěkný“ časem zcela ošoupaný hit například z 80. let, který samozřejmě musíte ještě postupně ztišovat, aby se vešel do třech minut. Přeci nenecháte kamaráda čekat čtyři minuty, to je už nevyvážené, a tak tu nejhezčí pasáž písně (většinou sólo, protože ten zbytek se nedá vůbec poslouchat) prostě ustřihnete. Následuje konverzace.

Kamarád udiven tímto střihem začne poutavě vyprávět. Hovoří o jeho práci, o cestování a nových vědeckých objevech, kterými se ve volném čase zabývá. Sem tam to proloží vtipnou vzpomínkou uvozenou „pamatuješ, jak jsme tenkrát…“ a hovor začíná mít obrátky. A náhle přichází - písnička. Střihnete tam nějakou pěknou českou takříkajíc od srdíčka s tím, že na pokračování hovoru se dostanete opět po tříminutové vsuvce.

Předpokládám, že takovéto přerušování by jistě ony vzájemné sympatie velice rychle zhoršilo, neboť jakékoliv skákání do řeči, rušivé poznámky a v neposlední řadě těkání v podobě chvilkového naslouchání střídaného s pohledy do telefonu nebo jinou činností, jsou pro vzájemnou konverzaci zcela destruktivní. Dialog je přeci o vzájemném naslouchání, o plynulosti a toku řeči. Vedení dialogu bylo ve starých dobách považováno za umění, tak proč je nyní degradováno?

Rozhlasová vyváženost

Výše řečené se týká na oko uhlazenému a preciznímu formátu (dle nějakého zajetého pravidla, které se pravděpodobně příliš nezpochybňuje) rozhlasových stanic. Profesionálky a profesionálové se baví se svými hosty na patřičné jazykové úrovni na určitá témata. A když už se posluchač naladil na tu správnou notu a zaposlouchal se do příjemně vedeného dialogu, přichází otravná PÍSNIČKA. Rušivý element, který pozornost vytrhává a naprosto devalvuje celý zážitek. O „kvalitě“ výběru hudební produkce v rádiích jsem již psala v článku „Hrajeme hezky česky“ aneb lobotomie hudbou.

Je to skutečně onou honbou za vyvážeností? Proč je nutné po čtyřech minutách rozhovoru pustit tři minuty hrůzy? Naprosto se tím trhají nitě, které se tak příjemně vinuly společně s probíraným tématem. Pokud je nutné dodržovat nakázanou vyváženost, proč se tedy nerealizuje ve formě pásem. Konkrétně by to znamenalo dvacet minut rozhovoru, které by byly následovány dvaceti minutami odrhovaček. Osobně této roztěkanosti ve vysílání nerozumím. Ráda bych byla věrnou posluchačkou rozhlasových stanic, ale na některých z nich je to tak otravné, že jsem raději přešla na poslech stanic prostřednictvím aplikací, kde si lze programy vychutnat ze záznamu. Záznam mi dává smysl, protože mi celistvost dává smysl - bez písničky.