„Zůstávám s úctou.” Až do roku 2006 končila těmito slovy poslední psaná zpráva odcházejících britských velvyslanců. Myslím ale, že neexistuje žádná schválená formulace pro blog na rozloučenou.

Důvěrné depeše na rozloučenou, adresované britskému ministru zahraničí, obsahující klasifikované informace a určené pouze omezenému okruhu oficiálních čtenářů, bývaly občas neuvěřitelně otevřené a velmi zábavné. Představovaly velvyslancovu poslední možnost napsat, co si myslí o zemi, do níž byl vyslán - i o svém zaměstnavateli. Není tedy divu, že po tomto textu média přímo prahla. Tyto depeše bývaly někdy i několikanásobně delší než blogy o zhruba 400 slovech, které jsem během posledních 18 měsíců uveřejnila. (I když tento je o něco obsáhlejší).

Když jsem byla jmenována britskou velvyslankyní v České republice, ředitel oddělení pro lidské zdroje mi řekl, že jsem ten nejšťastnější člověk v britském diplomatickém sboru. Stát se velvyslankyní v Praze bylo mým snem už od doby, kdy jsem v roce 1986 nastoupila do diplomatické služby. Jako studentka hudby jsem milovala hudbu Leoše Janáčka. Na mém prvním vyslání do Moskvy mě přitahovalo i to, že mi ruština otevřela bránu k jiným jazykům a k práci v zemích za železnou oponou.

Díky událostem nedávné minulosti jsem v roce 2009 přijela do úplně jiné Prahy. Již to nebylo hlavní město komunistického Československa, známé fotografiemi tanků z roku 1968, Chartou 77 nebo uvězněním Václava Havla. Má slova na rozloučenou nebudou obsahovat výrazy jako „život temný jako noční můra“ nebo „agresivní sledování tajnými“, jako tomu bylo u některých předchozích britských velvyslanců. Vzhledem k současným vztahům našich zemí (a k prioritám současných velvyslanců) by se mohla moje závěrečná zpráva týkat spíše témat, jako jsou jaderná spolupráce, obří lasery, špičková auta (a motory závodních automobilů), dobře padnoucí obleky, krásné boty nebo luxusní spodní prádlo.

Bylo pro mě potěšením žít a pracovat v nádherných, historicky významných budovách. Zastávat úřad v zemi, kde je hudba důležitou součástí života národa a trávit víkendy na běžkách nebo na kole v Jizerských horách nebo podél břehu Vltavy. (Brzy se na ambasádním Facebooku objeví fotodeník s některými mými oblíbenými místy a momenty.)

Bylo pro mě inspirací pracovat s lidmi, kteří chtějí dosáhnout pozitivních změn ve vzdělávání, obchodu, politice a ve společnosti obecně. S lidmi, kteří hráli roli v důležitých sdílených momentech historie a se skvělými jednotlivci, kteří představují to nejlepší ve spojení našich dvou zemí.

Bylo pro mě smutnou povinností a zároveň ctí položit věnce v místech, která byla svědkem tragických i hrdinských činů ve vaší historii - v chrámu svatých Cyrila a Metoděje, v Lidicích, Terezíně nebo v Letech. Bylo mi ctí setkat se s lidmi, kteří bojovali za osvobození od komunistické diktatury. A především mi bylo ctí reprezentovat Spojené království v České republice.

Tato země prošla během krátké doby obrovskými změnami a stále má nesmírný potenciál pro změny další. Doufám, že již v dohledné době budete moci učinit přítrž aktivitám, které nahlodávají veřejné finance, důvěru investorů i víru veřejnosti v demokratický vývoj. Přeji vše nejlepší těm, kteří se svou prací snaží překonávat předsudky a znevýhodnění ve vzdělávání tak, aby budoucnost země nebyla jen bohatá, ale měla i zdravé základy.

Mnohokrát děkuji všem, kteří mě vaší zemí provedli, kteří mi představili vaši kulturu a dějiny a kteří spolupracovali s mým týmem při propagování transparentnosti a tolerance a při sdílení nápadů a různých iniciativ. Děkuji všem, kteří tak laskavě přijali mou rodinu. Patří mezi ně hudebníci, umělci, vědci, diplomaté, politici, atleti, učitelé a mnozí další. Zvláštní poděkování patří mému vysoce schopnému týmu na velvyslanectví, který vždy pracoval s nejvyšším nasazením.

Děkuji a loučím se i se všemi, kteří četli a komentovali mé blogy. Můj typický britský suchý humor a smysl pro ironii možná nebyly pro českého čtenáře vždy úplně srozumitelné a několik málo čtenářů je dokonce občas považovalo za naivní optimismus (nebo dokonce záměrnou urážku). Věřím však, že má zamyšlení alespoň ve skromné míře, v mezích diplomatické korektnosti, přispěla k veřejné debatě o tématech, která jsou důležitá pro Českou republiku, Spojené království i pro mě osobně.

Pro britské velvyslance bylo tradicí zahrnout do depeše na rozloučenou i poděkování manželovi či manželce. Přidám se k tomu i já. Mnohokrát děkuji Richardovi a našim dětem, že se mnou bez reptání prošli vším tím balením, stěhováním a změnou jazyka a že byli ochotni sdílet náš domov s tisíci oficiálních návštěvníků.

Příští týden odjíždím po čtyřech letech z jedné z nejkrásnějších světových metropolí, ve které právě probíhá úklid po silných povodních, které krutě postihly velkou část země (a kde všichni také právě se zájmem sledují masivní policejní zásah, který se dotýká i samotné vlády). Čas povodní byl dobou plnou obav. V době, kdy se odstraňují škody a probírají se plány, jak se nejlépe vyrovnat s nepředvídatelným, měnícím se klimatem, přeji České republice do budoucnosti jen to nejlepší. Mé následovnici Jan Thompsonové potom přeji ty nejpříjemnější zážitky, které tu na ni bezpochyby čekají.


Time to get on my bike: a Valedictory Blog

“I am, Sir, Yours faithfully. ” So read the final written thoughts of departing British Ambassadors up until 2006. I don't think there is an approved form of words for Valedictory Blogs.

Confidential Valedictory Despatches, addressed to the Foreign Secretary, protected with a security classification, and intended for a small official readership, could be brutally frank and highly entertaining. It was an Ambassador's last chance to write what they really thought about his host country - and his own employer. No wonder the media loved to get hold of leaked copies. These despatches could be many times longer than the 400 word blogs I have posted over the past 18 months. (This one is a bit longer than normal.)

When I was appointed HM Ambassador to the Czech Republic, our Human Resources Director told me I was the luckiest person in the Diplomatic Service. To become Ambassador in Prague had been my dream since I joined the Diplomatic Service in 1986. As a music student I loved the music of Leos Janacek. One of the attractions of my first Moscow posting was the door that Russian opened to other languages and postings behind the Iron Curtain.

Thanks to history, I arrived in a very different Prague in 2009. No longer the capital of communist Czechoslovakia famous for images of tanks in 1968, Charter '77 and the imprisonment of Vaclav Havel. Unlike some earlier British ambassadors my valedictory words will not include "dark, nightmare life" or "aggressive tailing by the heavy mob". Reflecting the reality of contemporary relations (and the priorities of contemporary ambassadors) my final report is more likely to mention nuclear cooperation, giant lasers, luxury cars (and racing car engines), well cut suits, beautiful shoes and glamorous underwear.

It has been a pleasure to live and work in beautiful, historic buildings, to serve in a country where music plays an important role in national life, and to spend weekends on cross country skis or a bicycle in the Jizerske Mountains or along the banks of the Vltava. (See Embassy Facebook soon for a photo diary of some of my favourite things and moments)

It has been an inspiration to work with people committed to positive change in education, business, politics or the society, people who have played a role in critical shared moments of history, and brilliant individuals who represent the best of the links between our two countries.

It has been a sad duty, but a privilege, to lay wreaths commemorating tragic and heroic moments in your history at the cathedral of St Cyril and Methodius, Lidice, Terezin, Lety. It has been privilege to meet people who struggled for freedom from Communist dictatorship. Above all it has been a privilege to represent the United Kingdom in the Czech Republic.

This country has undergone massive change over a short time and still has huge potential yet to be realised. I hope that sooner rather than later you will be able to stem activity that undermines public finance, investor confidence and public trust in the democratic process. I wish the very best also to those working to overcome prejudice and educational disadvantage to build a healthy prosperous future.

Many thanks to everyone who has taken time to show me your country, explain your culture and history, worked with my team to promote transparency and tolerance, shared ideas and initiatives, and made my family so welcome here. They include musicians, artists, scientists, diplomats, politicians, athletes, teachers and many others. Special thanks as well to my highly capable, hard working Embassy team.

Thank you and farewell to everyone who has taken time to read and comment on my blogs. My typically British sense of understatement and irony may not always have translated easily for Czech readers and have occasionally been mistaken by a few readers for naïve optimism (or even calculated insult). I hope though that my observations have made a modest contribution, within the bounds of diplomatic propriety, to public debate on issues that matter to the Czech Republic, to the UK and to me personally.

It was traditional for British ambassadors to conclude a valedictory despatch by thanking their spouse. So I will too. Many thanks to Richard and to our children for cheerfully sharing with me the upheaval of packing, moving and changing language, and sharing their home with thousands of official guests.

I leave next week after four years as one of the world's most beautiful capital cities cleans up after the powerful floods that devastated a swathe of the country (and watches with concern a massive police operation reaching to the heart of government). This has been an anxious time. As the damage is repaired and planners continue to consider how best to cope with an unpredictable, changing climate, I wish the Czech Republic the best for the future. And I wish my successor Jan Thompson, all the best for the adventure ahead of her.