Bez dětí to nepůjde
Důchodová, zdravotní nebo jakákoli jiná reforma. Neustále přemýšlíme a debatujeme, jak nastavit systém, aby ekonomicky fungoval. Bohužel nám uniká jeden základní problém a to fakt, že se každý rok rodí o cca 40 tisíc dětí méně, než by garantovalo stabilní přirozenou reprodukci naší společnosti.
Každý rok o 40 tisíc dětí méně
Je to jednoduchá matematika. V současné době žije v Česku cca 10,5 milionu obyvatel. Za předpokladu, že se ročně narodí 150 tisíc dětí, za 70 let to vychází právě na 10,5 milionu. Naděje na dožití je samozřejmě vyšší, než zmíněných 70 let, ale naopak nebereme v potaz, že žádný ročník se nedožije 70 let hromadně.
Potřebujeme tedy 150 tisíc dětí ročně a místo toho jsme dnes na cca 110 tisících. Konkrétně v roce 2015 110,7 tisíc, v roce 2014 109,9 tisíc, v roce 2013 pak 106,8 tisíc narozených dětí. V letech 2007 až 2010 kdy rodily silné ročníky ze sedmdesátých let, jsme mluvili o tzv. „baby boomu“, ale reálně jsme nedosahovali ani čísla 120 tisíc, konkrétně v roce 2007 114,6 tisíc, v roce 2008 119,6 tisíc, v roce 2009 118,3 tisíc a v roce 2010 pak 117,2 tisíc narozených dětí. Od roku 1980 jsme tak v deficitu. Ve zmíněném roce se naposledy narodilo více než 150 tisíc dětí, konkrétně 153, 8 tisíc. Za posledních 20 let jsme pak na průměru 102,5 tisíc narozených dětí ročně. Ke 150 tisícům nám tak chybí téměř 50 procent.
Žít na dluh
Zkrátka jsme si zvykli žít na dluh. Fakt, že se rodí málo dětí, už nás začíná dohánět, dokonce si troufnu říct, že předhánět. Výsledkem je schodek důchodového účtu, málo pracovní síly atd. Absence pracovní síly už dlouhá léta zachraňují Slováci, Ukrajinci atd. Bez těchto lidí by řada odvětví začala kolabovat. Od zdravotnictví po stavebnictví.
Je to stejné jako například se státním rozpočtem. Ať je u moci vláda modrá, oranžová, růžová nebo bílá, každý rok je státní rozpočet v deficitu. Všichni víme, že to nejde do nekonečna, ale nic s tím neděláme a čekáme, co se stane. A s ročním deficitem 40 tisíc narozených dětí je to stejné. Všichni čekáme, co se stane, ale systémová opatření žádná.
Mít děti není levné, naopak. Vychovat dítě se šplhá do sedmimístné částky. Podívejte se ale na naše babičky, které před válkou i po válce za daleko složitějších ekonomických i politických poměrů, vychovali podstatně více dětí než dnešních průměrných 1,3 na jednu ženu (průměr za posledních 20 let). Charakteristické je i poválečné heslo týkající se dětí: „Minimum jsou tři. Za mámu, za tátu, a za stát“.
Co s tím?
Možnosti jsou tři. Buď budeme ročně rodit oněch 150 tisíc dětí, nebo ubývající Čechy budou nahrazovat imigranti (což se již řadu let pomalu děje), anebo jednoduše vymřeme. Druhá a třetí možnost se mi bytostně nelíbí, a proto je nutné se začít koncepčně bavit, jak motivovat mladé lidi k zakládání rodin.
Prorodinná politika státu
Stát má řadu nástrojů, jak podporovat prorodinnou politiku. Je nutné si přiznat, že Česko na tom není ve srovnání s ostatními státy Evropy vůbec špatně. Současných 2 až 4 roky rodičovské jsou v Evropě luxusem. V ostatních státech Evropy je to často pouze několik měsíců.
Ukazuje se, že jednorázové dávky jako porodné mladé lidi zakládat rodiny nemotivuje. Naopak je to pocit stability a relaktivní jistoty. To znamená mít kde bydlet, mít na to uživit sebe a svou rodinu a mít výhled, že se to v blízkém výhledu nezmění.
Zkušenost z jižní Moravy (z projektu dostupného bydlení) ukazuje, že mladí lidé chtějí stabilitu. Právě na jihu Moravy se ukázalo, že pokud mladým rodinám nabídnete jistotu relativně levného a dostupného bydlení (princip odříznutí provizí pro banky), rodí se zde průměrně o jedno dítě navíc. Výsledně se tak dostáváte z čísel 1,3 dítěte na ženu na 2,3 dítěte na ženu, což je vzhledem k záchovné hranici 2,1 naprosto dostačující.
Stát by měl proto podporovat rodiny nejen proto, aby jim pomohl unést finanční zátěž, ale také proto, aby dal jasně najevo, že rodinu považuje za základní jednotku státu a že stát je zde pro rodinu, nikoli rodina pro stát.
Co je rodina?
I když pro řadu lidí jednoduchá otázka, v poslední době dochází k silné snaze rozmělnit pojem rodina. Ve výkladech některých našich ministrů je to skupina lidí žijící na jednom místě. Někteří by do tohoto výkladu rádi přidali i rodinného mazlíčka. Předpokladem rodiny je však mít děti. A k početí dítěte je třeba muž a žena. Osobně se těším, až mně budou lidé typu Matěj Stropnický tuto „hypotézu“ vyvracet.
Kvantita vs. kvalita
Jako žádné dobré řešení, ani toto není jednoduché. Porozením 150 tisíc dětí to vůbec nekončí, ale naopak začíná. Děti je nutné vzdělávat a vychovat z nich mladé lidi s rozhledem, kteří mají zájem o dění kolem sebe a naučit je něco, čím se budou živit.
První kniha Mojžíšova 1, 28
Závěrem jeden biblický citát z první knihy Mojžíšovy: „A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“
Každý rok o 40 tisíc dětí méně
Je to jednoduchá matematika. V současné době žije v Česku cca 10,5 milionu obyvatel. Za předpokladu, že se ročně narodí 150 tisíc dětí, za 70 let to vychází právě na 10,5 milionu. Naděje na dožití je samozřejmě vyšší, než zmíněných 70 let, ale naopak nebereme v potaz, že žádný ročník se nedožije 70 let hromadně.
Potřebujeme tedy 150 tisíc dětí ročně a místo toho jsme dnes na cca 110 tisících. Konkrétně v roce 2015 110,7 tisíc, v roce 2014 109,9 tisíc, v roce 2013 pak 106,8 tisíc narozených dětí. V letech 2007 až 2010 kdy rodily silné ročníky ze sedmdesátých let, jsme mluvili o tzv. „baby boomu“, ale reálně jsme nedosahovali ani čísla 120 tisíc, konkrétně v roce 2007 114,6 tisíc, v roce 2008 119,6 tisíc, v roce 2009 118,3 tisíc a v roce 2010 pak 117,2 tisíc narozených dětí. Od roku 1980 jsme tak v deficitu. Ve zmíněném roce se naposledy narodilo více než 150 tisíc dětí, konkrétně 153, 8 tisíc. Za posledních 20 let jsme pak na průměru 102,5 tisíc narozených dětí ročně. Ke 150 tisícům nám tak chybí téměř 50 procent.
Žít na dluh
Zkrátka jsme si zvykli žít na dluh. Fakt, že se rodí málo dětí, už nás začíná dohánět, dokonce si troufnu říct, že předhánět. Výsledkem je schodek důchodového účtu, málo pracovní síly atd. Absence pracovní síly už dlouhá léta zachraňují Slováci, Ukrajinci atd. Bez těchto lidí by řada odvětví začala kolabovat. Od zdravotnictví po stavebnictví.
Je to stejné jako například se státním rozpočtem. Ať je u moci vláda modrá, oranžová, růžová nebo bílá, každý rok je státní rozpočet v deficitu. Všichni víme, že to nejde do nekonečna, ale nic s tím neděláme a čekáme, co se stane. A s ročním deficitem 40 tisíc narozených dětí je to stejné. Všichni čekáme, co se stane, ale systémová opatření žádná.
Mít děti není levné, naopak. Vychovat dítě se šplhá do sedmimístné částky. Podívejte se ale na naše babičky, které před válkou i po válce za daleko složitějších ekonomických i politických poměrů, vychovali podstatně více dětí než dnešních průměrných 1,3 na jednu ženu (průměr za posledních 20 let). Charakteristické je i poválečné heslo týkající se dětí: „Minimum jsou tři. Za mámu, za tátu, a za stát“.
Co s tím?
Možnosti jsou tři. Buď budeme ročně rodit oněch 150 tisíc dětí, nebo ubývající Čechy budou nahrazovat imigranti (což se již řadu let pomalu děje), anebo jednoduše vymřeme. Druhá a třetí možnost se mi bytostně nelíbí, a proto je nutné se začít koncepčně bavit, jak motivovat mladé lidi k zakládání rodin.
Prorodinná politika státu
Stát má řadu nástrojů, jak podporovat prorodinnou politiku. Je nutné si přiznat, že Česko na tom není ve srovnání s ostatními státy Evropy vůbec špatně. Současných 2 až 4 roky rodičovské jsou v Evropě luxusem. V ostatních státech Evropy je to často pouze několik měsíců.
Ukazuje se, že jednorázové dávky jako porodné mladé lidi zakládat rodiny nemotivuje. Naopak je to pocit stability a relaktivní jistoty. To znamená mít kde bydlet, mít na to uživit sebe a svou rodinu a mít výhled, že se to v blízkém výhledu nezmění.
Zkušenost z jižní Moravy (z projektu dostupného bydlení) ukazuje, že mladí lidé chtějí stabilitu. Právě na jihu Moravy se ukázalo, že pokud mladým rodinám nabídnete jistotu relativně levného a dostupného bydlení (princip odříznutí provizí pro banky), rodí se zde průměrně o jedno dítě navíc. Výsledně se tak dostáváte z čísel 1,3 dítěte na ženu na 2,3 dítěte na ženu, což je vzhledem k záchovné hranici 2,1 naprosto dostačující.
Stát by měl proto podporovat rodiny nejen proto, aby jim pomohl unést finanční zátěž, ale také proto, aby dal jasně najevo, že rodinu považuje za základní jednotku státu a že stát je zde pro rodinu, nikoli rodina pro stát.
Co je rodina?
I když pro řadu lidí jednoduchá otázka, v poslední době dochází k silné snaze rozmělnit pojem rodina. Ve výkladech některých našich ministrů je to skupina lidí žijící na jednom místě. Někteří by do tohoto výkladu rádi přidali i rodinného mazlíčka. Předpokladem rodiny je však mít děti. A k početí dítěte je třeba muž a žena. Osobně se těším, až mně budou lidé typu Matěj Stropnický tuto „hypotézu“ vyvracet.
Kvantita vs. kvalita
Jako žádné dobré řešení, ani toto není jednoduché. Porozením 150 tisíc dětí to vůbec nekončí, ale naopak začíná. Děti je nutné vzdělávat a vychovat z nich mladé lidi s rozhledem, kteří mají zájem o dění kolem sebe a naučit je něco, čím se budou živit.
První kniha Mojžíšova 1, 28
Závěrem jeden biblický citát z první knihy Mojžíšovy: „A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“