Včera jsem dostal dotaz, co budu dělat, až přijde dcera s pláčem, že chce jít taky na koledu s pomlázkou. Co bych jí řekl?

Vzal bych si jí stranou a pokusil bych se jí vysvětlit, že svět má určitá pravidla. Že žena chodí do dveří první, tatínek musí maminku ochraňovat, chlapec žádá o ruku budoucí nevěstu a v neposlední řadě, že s pomlázkou na koledu chodí kluci za holkama. A holky se zase na Velikonoční pondělí připravují tím, že malují vajíčka.

Svět kolem nás zkrátka má určitá pravidla, kterých je dobré se držet. Jejich odmítání či relativizování z důvodu momentálního profitu nevede z dlouhodobého hlediska k ničemu dobrému. Obzvláště v dětství je totiž důležité, aby se chlapci identifikovali s tím, že jsou chlapci a dívky s tím, že jsou dívky. V tomto případě jde o vžitou tradici a tradičně chlapeckou a dívčí činnost. Ta je zároveň symbolem, jakým způsobem řada lidí přemýšlí o rozdílnosti rolí mužů a žen v naší společnosti.

S mírným smutkem jsem včera sledoval větší počet dívek v ulicích s pomlázkou než chlapců. Byť nepochybně z dobrého úmyslu rodičů, aby to holkám nebylo líto.