Sociální politika státu musí být nastavena tak, aby fungovala jako trampolína, nikoli jako síto. To znamená, že pokud se někdo dostane do tíživé situace, stát mu má pomoci se postavit na vlastní nohy a ne že z něho udělá sociální případ do konce života.

Vzorovým příkladem je podpora rodin. Je naprosto neefektivní podporovat rodiny systémem dávek. Přídavky, porodné, pastelkovné či cokoli jiného. A to z důvodu možného zneužívání dávek a nadměrné administrativy. Například když dnes chcete jako rodič dosáhnout na přídavky, musíte každé 3 měsíce dokládat své příjmy. Pak se některý měsíc v práci snažíte, vyděláte o korunu víc, než můžete, a přídavky nedostanete. Naopak daleko efektivnější podpora rodin je formou daňových bonusů. Pracujete? Stát Vám nechá více peněz doma. Nepracujete? Nárok na daňový bonus mít nebudete. Žijeme v době, kdy se nezaměstnanost blíží prakticky nule. Až na drobné krátkodobé výjimky, kdo chce pracovat a může, pracuje. Osobně nevidím jediný důvod, proč by zodpovědní lidé ochotní se postarat sami o sebe měli doplácet na ty, kteří se o sebe a své blízké starat nechtějí, pouze čekají na pomoc druhých a bohužel často se jí hlasitě domáhají.

Sociální politika státu je založená na solidaritě jedné části společnosti s tou druhou. Pokud je někdo postižený nebo se dostal do tíživé životní situace, je třeba mu pomoci. Na druhou stranu je třeba velmi obezřetně hlídat zneužívání této solidarity, protože to oslabuje důvěru té části společnosti, která solidární má být. Zkrátka a jednoduše, kdo nechce pracovat a může, ať nejí.