Josef Bican, nejlepší český fotbalista všech dob, vsítil za svou kariéru pět tisíc gólů. Na filmovém záznamu se možná nedochoval ani jeden, z doby jeho největší slávy téměř jistě ne. Ani na YouTube.

Dneska to mají hrdinové jednodušší. Stačí, když na hřišti udělají kolektivní kotrmelec, někdo to z hlediště slízne kamerou, a už jsou „slavní jako Messi“. Naposledy se to podařilo mužstvu z Brna-Líšně, choreografii vymysleli dva policajti, což je příznačné, i když smysl pro legraci neupírám ani zbývajícím recesistům. Ha ha.

A proč ne? Co je na tom? I Bican přece říkával, že fotbal je divadlo, lidi si zaplatili, a tak chtějí se bavit.

Jenže Bican nevěděl, co je to YouTube. Na rozdíl od hráčů islandského Stjarnanu, po kterých by za nejbližším fjordem neštěkl ani pes, nebýt toho, že góly oslavují živými obrazy, které pak někdo vkládá na internet.

A je to tu – zrodil se nový trend. Proveďte na hřišti nějakou ptákovinu a hned o vás ví celý svět. Každý to chce vidět, všichni o tom píšou, řeší se to. Musí.



Jens Lehmann se onehdá v Lize Mistrů, když byl míč na druhé straně hřiště, za brankou vyčůral. Asi spíš musel, než že by chtěl být ještě proslulejší. Ale není to inspirace? Není jen otázkou času, kdy si nějaký borec stáhne trenýrky na půlící čáře? Za žlutou kartu ta sláva přece stojí, ne?

Rozhodčí dávají karty za „nesportovní chování“, když někdo po gólu svlékne dres, nebo když si nasadí jarmulku a zamodlí se, jako tuhle v Salcburku. Vteřinová gymnastická vložka nesportovním chováním asi není. Navíc, to by žlutou kartu musela dostat celá líšeňská jedenáctka.

FIFA na hřišti zakazuje „náboženské projevy“, ale na kraviny pro YouTube je krátká. Fotbal má být zábava – ale kde to skončí? Srandiček k zaznamenání na internetu se dá vymyslet celý vesmír… Brzy je bude někdo sponzorovat, předpokládám.

Chudák ten Messi. Umí jen fotbal.

Jan Lipold, Aktuálně.cz