Americký plavec Michael Phelps získal v polohovce 20. olympijskou medaili, 16. olympijské zlato. Zdá se vám to také tak úžasné? Anebo vám to trochu připadá jako degradace olympijských vavřínů?

Co když budu fenomenální oštěpařka, výškařka, moderní pětibojařka, judistka či já nevím kdo, a protáhnu svou kariéru na úctyhodných 20 let, dostanu se na pět olympiád a v každé vybojuji zlato? Neskutečné, jedinečné, úctyhodné, chtělo by se říct. Jenže z tohoto husarského kousku "vytřískám" jen pět olympijských zlatých.

A to nemluvím o tom, co má říkat chudák nadějný fotbalista, který se buď nestihne účastnit do svých 23 let žádné olympiády, popřípadě to zvládne jednou a vypadne v semifinále v penaltovém rozstřelu, popřípadě po heroických výkonech v celém turnaji a po stovkách minut na pažitu vypotí stříbro či zlato. Za čtyři roky už bude příliš starý, a tak mu nezbude než doufat, že se ocitne mezi oněmi třemi vyvolenými seniory, kteří mohou být k týmu povoláni a že možná k té své jedné užmoulané a omakané jedné medaili z olympiády přidá ještě jednu…

Řeči o tom, kterak je Michael Phelps úžasně všestranný trochu berou za své, když se podíváme na všestrannost moderního pětibojaře (ten kromě Phelpsova plavání zvládá i jízdu na koni, střelbu, šerm a běh) či když sledujeme královskou dřinu atletických desetibojařů, kteří musí obstát v bězích, skocích i hodech či vrzích. Mimochodem, Phelps se na všechny své medaile za olympiádu nenadřel tak jako desetibojař třeba i na jedinou bronzovou medaili. Desetibojaře po závěrečné patnáctistovce kolikrát odnášejí zcela vyčerpané, to plavci si nasadí sluchátka a v pohodě v rytmu hudby zase "dorapují" k bazénu…

Být desetibojařem či fotbalistou, třískám do stolu při tom trapném divadle, které mnozí nevímproč obdivují. Plavec dorazí do cíle, pak se na něj čeká s ceremoniálem, aby se stihnul převléknout z plavek, ještě s mokrou hlavou šup na stupně vítězů a za chvíli zase hurá do vody vylovit zase nějakou tu medaili (kromě Phelpse třeba Ryan Lochte)….

Opravdu je tak velký rozdíl ve stovce a dvoustovce a v tom, jak tam u toho zrovna komíhám rukama a nohama? A je to fér vůči ostatním olympijským sportům, že z plavání může prvotřídní plavec získat tolik medailí, zatímco prvotřídní judista či koulař nemá šanci na víc jak jednu? Proč je Phelps ve výsledku nejlepší a nejfenomenálnější olympionik všech dob?

A proč se vlastně musí soutěžit v tolika plaveckých disciplínách? Proč nelze omezit styly, tratě či počty startů? (Co takhle mít třeba 50, 200 a 800 m, co takhle vynechat motýlek i znak?)

A proč vlastně běžci nezávodí v běhání popředu, pozadu, po straně, pozadu, poskoky, cvalem… A to vše samozřejmě na stovce i dvoustovce a nezapomínejme na polohový závod, tedy 4x tu samou trať akorát jednou popředu, jednou pozadu, jednou cvalem a jednou poskoky…

Zdá se vám to uhozené? Nic si z toho nedělejte, mně taky. Protože si myslím, že mám-li na souši bod A (start) a B (cíl) a potřebuji se dostat co nejrychleji do cíle za pomoci svých nohou, prostě budu běžet popředu bez přískoků, poskoků a kmitání rukou nad hlavou či za zády, co to dá nejrychleji. Budu-li mít stejný úkol ve vodě, nasadím kraula, protože je nejrychlejší, a hurá do cíle. Proč do toho někdo plete nějaké motýlky či znaky, opravdu netuším. Pochopitelně, plavci budou mít jiný názor, ať si to klidně na svých šampionátech plavou. Ale olympiáda je společenství sportů, ne nadarmo se vyvoleným sportům pod pěti kruhy říká "olympijská rodina sportů", takže ta rodina by se měla chovat podle nějakých společných a pokud možno podobných pravidel…

A co třeba kajakáři či kanoisté na divoké vodě? Nemohli by jet jednou půlkilometrovou trať a podruhé třeba kilometrovou? Nebo výškaři v atletice, že by se soutěžilo ve flopu i stredlu? Proč by to dělali? No a proč to dělají plavci, a ve velkém?

Olympijský vavřín má být něco výjimečného, vzácného, jedinečného. Plavecká divadla "šup z bazénu na stupně vítězů a hup zas rychle do vody" tuto hodnotu zcela devalvují. Plavecká lobby v olympijském výboru je asi mocná, ostatně když se člověk podívá na země, které z těch plaveckých žní těží, není divu – USA, Japonsko, Čína, Austrálie, Rusko… Být to sport, kde notoricky vyhrávají Češi, Slováci, Rakušané a třeba Keňané, bylo by asi všechno jinak.

Zuzana Hronová, Aktuálně.cz