Nechci machrovat, ale málokdo jiný než já má tak velké právo hrabat se ve zlomeném nose Petra Čecha. A říci, jak bolestivé zranění ovlivní před osudovou baráží s Černou Horou myšlení, fyzickou kondici a celkový výkon nejjasnější hvězdy české reprezentace, brankáře londýnské Chelsea.

Dovolte, abych Vás na úvod seznámil se svou nespornou kvalifikací pro hodnocení dopadu fraktury nosních kůstek na fotbalové brankáře. Chytal jsem sice nejvýše krajský přebor, ale - při vší skromnosti - jen málokterému z mých slavnějších kolegů vrazil protihráč kolenem nos až do čela.

Dovedu si až příliš živě představit, jak to Petra Čecha bolí pár hodin před utkáním roku. Ačkoliv nebyl jako já na operaci a rozdrcené kosti mu chirurgové nerovnali v narkóze. A těsně po zákroku se s ním komunistická sanitka nekodrcala 40 kilometrů z jedné nemocnice do druhé.

Dovedu si také představit, jak špatně se Petru Čechovi po víkendovém úrazu nosu usíná - navzdory pokroku, jaký medicína učinila od roku 1987, kdy jsem se mučil se svým rozmašírovaným nosem v posteli nebo v křesle. A vlastně všude, kudy jsem se utrápeně ploužil.

Možná i Petr Čech v bezesných hodinách přemýšlel, jestli to má vůbec cenu nechat se dál mrzačit mezi třemi tyčemi. A opakovaně slyšel od své ženy: "Nechceš už s tím blbým fotbalem skončit, nebo mi tě tam jednou zabijou. My tě chceme doma živého."

Uplynulo už konejšivých 24 let od okamžiku, kdy jsem po souboji na mokrém trávníku udělal nosem tržnou ránu záložníkovi soupeře. Přímo na kolenní čéšce. A pak jsem několik strašlivě dlouhých týdnů nevěděl, jak si položit hlavu na polštář. Ať tak nebo tak, bolest se se šířila všemi dutinami, co v hlavě máme - nazadržitelně jako lavina.

Vteřina, kdy jsem si po šesti hodinách směl vzít další prášek, byla tehdy mou jedinou slastí.

Do branky jsem znovu vlezl po pěti měsících. A jako dřív jsem začal chytat až za čtvrt roku. Petr Čech je pravdaže jiný brankář než Miloslav Lubas. Necelý týden po obrovské ráně do nejcitlivější části obličeje se postaví proti nájezdům horkokrevných Černohorců, tvrdých jak skály v pohořích Balkánu (to ty kruté války křesťanů s muslimy a křesťanů s křesťany).

Je Petr Čech náš národní hrdina? Lehkovážný blázen, pro něhož je míč víc než rodina? Rozumu zbavený hazardér se svým dobrým jménem a s postupem svého týmu na EURO 2012. Nebo snad dokonce Bůh?

Kdepak. Nechám konečně promluvit někoho povolanějšího než bývalého brankáře TJ Sokol Seba Plavy Miloslava Lubase, umělecko-fotbalovým jménem Bublu.

"Petr je inteligentní kluk a dobře ví, co dělá. Kdyby věděl, že kvůli zlomenému nosu nemůže chytat naplno, nechytal by," řekl Aktuálně.cz bývalý asistent trenéra Karla Brücknera a trenéra Petra Rady u národního týmu Jaroslav Šilhavý.

Petra Čecha poznával současný kouč Liberce u české reprezentace plných šest let.

Já bych se vší pokorou dodal, že Petr Čech není fotbalový Bůh. Ale světec, to ano. A se svatozáří z ´tankistické helmy, z obličejové masky´ a hlavně se svatozáří ze svého charakteru si s peklem svého polámaného nosu poradí.

Myslím ovšem, že mimořádně bolestivé zranění Petra Čecha v baráži s Černou Horou ovlivní. A to výrazně.

Bude ještě lepší, než kdyby zůstal zdravý.

Argumenty pro toto hazardní tvrzení mi scházejí. Je to jenom instinktivní domněnka.

P.S. Nepopírám, že brankáři se svatozářemi to mají těžké. Kdyby byl Petr Čech stejně vylízaná guma jako třeba kdysi slavný německý brankář Harald ´Toni´ Schumacher (při vyběhnutí v semifinále MS 1982 málem zavraždil Francouze Battistona), ušetřil by si hodně fyzických bolestí. A nenechal by si hlavu urážet, ale svými vysoce zdviženými kopyty nebo koleny by je ´utínal´ řezníkům, i světcům z týmů soupeře.

Miloslav ´Bubla´ Lubas