Ve čtvrtek večer jsem zasedla k televizi, ač se jinak na televizi nedívám, protože mi přijde celkem zbytečná, tedy až na těch pár zajímavých sportovních přenosů ročně. A tohle byl právě jeden z nich, akorát se tedy jednalo o sport, který mě doposud absolutně nezajímal – judo.

Jediný zážitek s judem jsem měla někdy ve dvanácti letech, kdy jsem se své kamarádky na tělocviku ptala, co jako dělají na tom judu. Zkroutila mi ruku, podrazila nohu a švihla se mnou o žíněnku připravenou na přeskok švédské bedny. „Tak třeba tohle,“ usmála se na mě a snažila se mě zvednout. Už ani nevím, jestli to bylo to sumi-gaeši, kterým Krpálek poslal k zemi Portugalce Fonsecu, nebo ouči-gari, kterým převálcoval Ázerbájdžánce Gasimova. Každopádně to bylo na ipon, prostě na lopatky, k.o., probírala jsme se z toho minutu, probírala bych se i déle, ale koho by neprobral jekot tělocvikářky: „Co to tady vyvádíte? To vás nemůžu nechat ani chvilku bez dozoru?!“

Od té doby jsem si myslela o judu svoje a o těch šílencích, co sebou nechají dobrovolně mlátit o žíněnku, také.

Uplynulo mnoho let a přišly olympijské hry v Riu. Když jsem se dozvěděla, že vlajku ponese judista Lukáš Krpálek, bezděčně jsem si vzpomněla na svůj starý zážitek z tělocvičny a jako člověk juda příliš neznalý jsem se trochu divila, proč zrovna on. Každopádně jsem si ho začala v programu her hlídat, protože jsem si říkala, že to určitě nebylo jen tak. A hned prvním kolem s Portugalcem Fonsecou si mě získal.

Pomalu, ale opravdu hodně pomalu, jsem pronikala do pravidel juda, ačkoliv jsem si nikdy nemyslela, že by mě mohla zajímat. „Jé, pomoc, von leží na lopatkách!“ volala jsem zoufale a manžel mě uklidňoval, že leží naschvál, že to je útok a že ho teď vykopne nohama. Žasla jsem, z jakých pozic se judista ještě dovede ubránit a dokonce zaútočit, a začalo mě to opravdu bavit.

Pak přišlo zlaté finále. To už jsem souboj s judem jasně prohrála. Zase na ipon. „Sejmi ho, prašti s ním vo zem!“ fandila jsem, ačkoliv jsem se nikdy neprala, nesnášela jsem pohled na jakoukoliv rvačku a na filmy v podstatě nekoukám, protože jsou plné násilí. A když Lukáš shodil Gasimova na lopatky, propukla jsem v nadšení. „Tyjo, to bylo úžasný to tamagoči cigári, nebo jak se to jmenovalo!“ „Myslíš ouči-gari?“ ptal se mě manžel. „Jo, přesně to!“

Druhý den ráno jsem šla do vesnického konzumu pro rohlíky. Jakýsi pán v montérkách si kupoval u korpulentní a věčně nemluvné prodavačky patnáct deka salámu, a když čekal na nakrájení koleček, nadhodil: „Viděla jste včera toho judistu Krpálka?!“ A korpulentní nemluvná prodavačka přestala krájet a já už ji slyšela, jak řekne: „Pane, vaše starosti bych chtěla mít! Jenže já tady celý dny lítám za pultem a krájím salám, mně je nějakej váš judista ukradenej!“ Jenže ona se úplně rozzářila a už to jelo: „No, to bylo něco, jak von s ním praštil a panečku, už se válel!!“ A pán v montérkách na to: „Tyjo, von s ním úplně vytřel podlahu!“ A paní prodavačka rozpřáhla ruce se štanglí salámu a kontrovala: „Jo, dyť ten soupeř úplně rozhodil sandále!“

Musela jsme se smát – tomu vytírání podlahy i těm sandálům, ale přišlo mi to fajn. Vyšla jsem před konzum, venku postávaly děti z letního tábora. Slyšela jsem, jak jeden kluk říká: „Ty seš Gasimov a já Krpálek!“ a už popadl kamaráda za ruce a začal mu okopávat lýtko. Kamarád zoufale volal: „Proč musím být Gasimov zrovna já?“ „Neboj, příště budeš Krpálek!“ na to ten druhý.

Je to tady znovu. My jsme si hrávali na Apače a Komanče a nikdo nechtěl být Komanč. Rodiče si hrávali na partyzány a „Němčoury“ a nikdo nechtěl být Němčour. A hned druhý den ráno po zlatém triumfu českého judisty si děti začaly hrát na Krpálka a Gasimova a nikdo nechce být Gasimov.

Je vlastně prima, že ta zlatá zacinkala zrovna v judu a zrovna u Lukáše Krpálka. Tenhle sympatický dobrácký, ale těžko přemožitelný, obr může být pro české děti dobrým vzorem. To by mě zajímalo, jak si třeba malí Američané hrají na Phelpse. Leda že by skupovali obří sluchátka a před zrcadlem by si zkoušeli Phelpsův oduševnělý výraz, co my víme! A taky si říkám, jakou má Krpálkovo zlato váhu oproti těm Phelpsovým medailím. A jakou nesouměřitelnou váhu bude mít medaile minimálně jedné dvojce Češek v ženském deblu – za dlouhé hodiny a dny těžké dřiny, během čehož fenomenální Američan skákal pro další a další zlaté. Ale to už je jiná kapitola.

Zuzana Hronová