Když něco funguje, tak se v tom nehrabej!
„Když něco funguje, tak se v tom nehrabej!“ je oblíbená a desetiletími potvrzená poučka nás techniků. Platí ale podle mne nejen ve strojírenství nebo v energetice, ale i v netechnických oblastech, jako jsou zdravotnictví nebo daně. A tak se nabízí otázka, zda jsou s ní v souladu aktuální opatření a záměry v energetice, o kterých jedná vláda nebo rozhoduje parlament. Obstojí úsporný tarif z dílny ministra Síkely tomuto požadavku? Je sektorová daň dobré řešení? A co Green Deal nebo Dukovany?
Jako poslanec vládní koalice jsem, samozřejmě, spokojený, že úsporný energetický tarif tímto hodnocením projde. Nic nemění. Pouze nad fungujícím systémem obchodu s energiemi (který přežil i nedávný dramatický pád řady obchodníků s energiemi) vytváří flexibilní nástroj, který omezí dopady růstu cen energií na naše občany.
Hodnocení nové, sektorové daně, momentálně zvažované jako nástroj na odčerpání „nepřiměřených nebo nezasloužených“ zisků producentů energií, mi už v souladu s „nehrabáním se v něčem…“ jako košer nepřijde. Byl by to zásah do fungujícího systému, který na jeho části, různorodé energetické firmy, bude mít nestejný dopad a zasáhne do jejich aktuálního i budoucího fungování, a to způsobem, který neumíme přesně předvídat.
Myslím, že Green Deal a jeho dopady na fungování evropské energetiky jsou prokazatelným potvrzením výše zmíněné poučky (vlastně je to spíše varování). I bez napadení Ukrajiny a trvající války je evidentní, že jak cenotvorba, tak hladké fungování trhu s energiemi se začaly postupně hroutit. Ukázaly to raketově rostoucí ceny elektřiny, plynu a emisních povolenek na konci loňského roku, rostoucí počet blackoutů v elektroenergetice a stále pravděpodobnější super blackout, který by postihl větší část Evropy.
Samozřejmě neříkám, že není třeba inovovat, měnit věci k lepšímu, že není třeba reagovat na potencionální zásadní hrozby, jakou je globální oteplování. Ale pro ten případ mají kolegové silnoproudaři (z dobrého důvodu zachování tělesné integrity) k výše zmíněné poučce dodatek. „Když už se v tom hrabeš, tak bys tomu měl rozumět.“
Dobrým příkladem bylo rozhodnutí Německa vypnout v lednu roku 2021 jedenáct tepelných elektráren spalujících uhlí. Přestože v zimním období vyráběly zbylé klasické elektrárny a především větrné farmy na severu Německa dostatek elektřiny, začala se opakovaně hroutit její frekvence (známých 50 Hz), protože velké turbogenerátory v klasických elektrárnách, tisíce tun rotující oceli, jsou nezbytné pro její tvorbu a udržení. Hrozil rozsáhlý blackout a velké tepelné elektrárny musely být opakovaně znovu uváděny do provozu. A taktéž opakovaně se objevila v médiích kritika, že Energiewende (přechod na obnovitelné zdroje elektřiny) řídí v Německu lidé, kteří fungování elektroenergetické sítě nerozumí.
V úvodu mého komentáře jsem zmínil i Dukovany, tedy výstavbu dalšího jaderného bloku v této elektrárně. Pro tento projekt lze „naši poučku“ převyprávět následovně: „Postavme něco, co už někde funguje.“ Jen tak lze velký jaderný blok postavit v naplánovaném čase a dodržet rozpočet. Jsem rád, že českou jadernou energetiku řídí lidé, kteří jí rozumí.
Jako poslanec vládní koalice jsem, samozřejmě, spokojený, že úsporný energetický tarif tímto hodnocením projde. Nic nemění. Pouze nad fungujícím systémem obchodu s energiemi (který přežil i nedávný dramatický pád řady obchodníků s energiemi) vytváří flexibilní nástroj, který omezí dopady růstu cen energií na naše občany.
Hodnocení nové, sektorové daně, momentálně zvažované jako nástroj na odčerpání „nepřiměřených nebo nezasloužených“ zisků producentů energií, mi už v souladu s „nehrabáním se v něčem…“ jako košer nepřijde. Byl by to zásah do fungujícího systému, který na jeho části, různorodé energetické firmy, bude mít nestejný dopad a zasáhne do jejich aktuálního i budoucího fungování, a to způsobem, který neumíme přesně předvídat.
Myslím, že Green Deal a jeho dopady na fungování evropské energetiky jsou prokazatelným potvrzením výše zmíněné poučky (vlastně je to spíše varování). I bez napadení Ukrajiny a trvající války je evidentní, že jak cenotvorba, tak hladké fungování trhu s energiemi se začaly postupně hroutit. Ukázaly to raketově rostoucí ceny elektřiny, plynu a emisních povolenek na konci loňského roku, rostoucí počet blackoutů v elektroenergetice a stále pravděpodobnější super blackout, který by postihl větší část Evropy.
Samozřejmě neříkám, že není třeba inovovat, měnit věci k lepšímu, že není třeba reagovat na potencionální zásadní hrozby, jakou je globální oteplování. Ale pro ten případ mají kolegové silnoproudaři (z dobrého důvodu zachování tělesné integrity) k výše zmíněné poučce dodatek. „Když už se v tom hrabeš, tak bys tomu měl rozumět.“
Dobrým příkladem bylo rozhodnutí Německa vypnout v lednu roku 2021 jedenáct tepelných elektráren spalujících uhlí. Přestože v zimním období vyráběly zbylé klasické elektrárny a především větrné farmy na severu Německa dostatek elektřiny, začala se opakovaně hroutit její frekvence (známých 50 Hz), protože velké turbogenerátory v klasických elektrárnách, tisíce tun rotující oceli, jsou nezbytné pro její tvorbu a udržení. Hrozil rozsáhlý blackout a velké tepelné elektrárny musely být opakovaně znovu uváděny do provozu. A taktéž opakovaně se objevila v médiích kritika, že Energiewende (přechod na obnovitelné zdroje elektřiny) řídí v Německu lidé, kteří fungování elektroenergetické sítě nerozumí.
V úvodu mého komentáře jsem zmínil i Dukovany, tedy výstavbu dalšího jaderného bloku v této elektrárně. Pro tento projekt lze „naši poučku“ převyprávět následovně: „Postavme něco, co už někde funguje.“ Jen tak lze velký jaderný blok postavit v naplánovaném čase a dodržet rozpočet. Jsem rád, že českou jadernou energetiku řídí lidé, kteří jí rozumí.