O odfláknuté justici se opět rozepsal v Právu 14. 8. 2010 Jiří Franěk ve sloupku nazvaném „Soudce Vyhláška“.

Jako záměr mu posloužilo nedávné rozhodnutí Ústavního soudu, kterým tento soud zrušil všechna předchozí rozhodnutí obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu) o věci vskutku hodné posuzování ústavnosti v České republice: šlo o to, zda za nehodu, kterou způsobil pes volně pobíhající ve vozovce, může jeho majitelka, která jej neměla, jak ukládá panem redaktorem zesměšňovaná „vyhláška“, na vodítku, nebo zda za svá zranění při nehodě může motocyklista, který jel tak, aby se psovi ve vozovce, který tam neměl co dělat, vyhnul. Co myslíte vy, vážení čtenáři? Nebudu vás napínat: všechny obecné soudy v České republice vyslovily právní názor, že za nehodu odpovídá majitelka psa, Ústavní soud má názor opačný: máte jezdit tak, abyste se psovi mohli vyhnout!

Pan redaktor píše: „ Došlo to k Ústavnímu soud. Až ten, protože jeho úlohou není používat paragrafy jako připínáčky, seznal, že věc má též nějaké okolnosti. A nařídil nové přezkoumání, které musí být pečlivější. Rozumím dobře, ne tak odfláknuté.“

Ne, nerozumíte dobře, pane redaktore! Zruší-li nadřízený nebo Ústavní soud předchozí rozhodnutí jiného soudu, znamená to pouze, že tento soud má jiný (zdaleka ovšem nikoliv nutně správný nebo lepší) právní názor, než byl právní názor soudce nižší instance. V žádném případě to však neznamená, že by rozsudek zrušený soudem vyššího stupně byl vždy jen výsledkem odfláknuté práce, že by se jednalo o „soudní zmetek“, kvůli kterému si soudci „prošoupávají erární taláry“, jak se píše v článku. Ostatně: několik rozsudků našeho Ústavního soudu zrušily i evropské soudy a má to snad znamenat, že byla odfláknuta i práce Ústavního soudu?

Ne, rozhodně neobhajuji všechna rozhodování soudů ani jejich často až destruktivní zasahování do života a práv občanů, které je se skutečným smyslem zákonů v příkrém rozporu. Na to jsem přítomen u soudních jednání příliš často. Ale vadí mi povrchní hodnocení jiných názorů obecně a právních názorů nezávislých soudů zvláště: kdo má jiný názor, je v nejlepším případě hlupák, soudce, který má jiný právní názor, to odflákl. Neříkám že ne, ale obecných hodnocení by bylo lépe se vyvarovat. Neboť o čem vypovídá konkrétní případ, o kterém zde hovoříme, než spíše o tom, že náš Ústavní soud přestal být soudem zabývajícím se ústavností, a stal se jen jedním z dalších odvolacích soudů, řešících obecné problémy. Je to tak dobře?