Soudní exekutoři, resp. způsob výkonu jejich pravomocí, poutají zvláště v poslední době pozornost veřejnosti.

Veřejnost, ať již laická nebo odborná, se liší v názorech, v čem vlastně spočívá problém, který tolik občany zajímá, a jak jej vyřešit. Podle mého názoru není problém v tom, že někteří exekutoři „porušují zákon“, jak soudí prezidentka exekutorské komory, ani v inkasování vysokých odměn, jak soudí pan ministr spravedlnosti. Problém podle mého spočívá již v samotném zákoně, kterým byla existence soudních exekutorů zřízena.

Tímto zákonem se nám totiž podařilo vytvořit konglomerát jakýchsi „veřejných činitelů“, vykonávajících v zastoupení státu rozhodnutí soudů, a současně soukromých podnikatelů, živících se vymáháním dluhů. To, jak je vidět, nefunguje a náprava je za tohoto zákonného stavu obtížná, ne-li nemožná. Dobře je to vidět na příkladu řešení „rajonizace“ exekutorů. Někteří, a v poslední době i ČSSD, navrhují, aby exekutor měl vázáno své působení jen na oblast působnosti některého okresního soudu, aby tak nebylo možné, aby exekutor z Ostravy vykonával exekuci v Aši (a účtoval si „příslušné“ náklady na dopravu). Pan ministr se celkem logicky (jsou-li exekutoři jen soukromými podnikateli) brání tvrzením, že by pak byl občan zbaven svého práva na svobodnou volbu exekutora. Ale takové právo by mělo být občanovi zachováno právě jen tehdy, pokud bude exekutor pouze soukromým, svobodným podnikatelem, jako je tomu (v oblasti justice) třeba u advokátů. Pokud ovšem bude (a asi by měl být) exekutor v podstatě jen prodlouženou rukou soudu a vykonávat jeho rozhodnutí (a nic jiného dělat nemůže), pak se ovšem jeho postavení blíží spíše postavení notáře, který jako „soudní komisař“, na základě zmocnění soudem, projednává dědictví. Místní příslušnost notáře je zde rovněž určena místní příslušností soudu a jako si někdo nemůže vybrat, který notář bude projednávat dědictví po jeho příbuzném, není žádný důvod pro to, aby měl občan právo na výběr exekutora, rovněž vykonávajícího rozhodnutí soudu. Volat po omezení působnosti volně podnikajícího soukromého podnikatele nemá žádný smysl, ale ke stanovení místní příslušnosti osoby vykonávající v mezích zákona (a ovšem – nic tomu nebrání – jako soukromý podnikatel) rozhodnutí soudu, jsou vážné důvody.

Cesta k nápravě „exekutorských poměrů“ pak ovšem vede nikoliv novelizací současných právních předpisů, ale ke zcela zásadní přestavbě zákona směřující k vázanosti soudních exekutorů na příslušné soudy, mnohem přesnějšímu stanovení jejich pravomocí a k podstatnému omezení všeho, co vede k tomu, že některé kanceláře „soudních“ exekutorů je dnes obtížné odlišit od sestavy drsných vymahačů dluhů.