Lehkost, s jakou nám někteří předkládají jednoduchá řešení složitých problémů, je udivující. Není snad vážný společenský problém, který by nejrůznější samozvaní spasitelé nevyřešili mávnutím kouzelného proutku, na který, podle nich, dosud nikdo nepřišel.

Takovým řešením je s velkou slávou senátorem Okamurou a houfem kolem něj shromážděných přeběhlíků předložený návrh zákona, který má vyřešit problém nesmyslných částek, které platí ti, kteří musí bydlet v tzv. ubytovnách. Je to podle nich, jak nám sdělil na tiskové konferenci 30. 5. 2013, přece jednoduché: stanovíme zákonem, že za takové ubytování se mohou platit jen „ceny v místě obvyklé“.

Zákonodárci však bezstarostně přehlížejí, že nic takového jako je „cena v místě obvyklá“ neexistuje. Z toho, že se autoři této „objevené Ameriky“ odvolávají na cenovou mapu vydávanou Ministerstvem pro místní rozvoj (MMR), by bylo možné usuzovat, že mají ve skutečnosti na mysli místně obvyklé nájemné stanovené podle § 696 obč. zák. Potíž je však v tom, že na zařízení provozované jako ubytovny se toto ustanovení nevztahuje, neboť nejde o byty, ale o nájem obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení podle § 717 obč. zák., na které se ustanovení o nájmu bytu nevztahují.

Cenové mapy vydávané MMR žádný místně obvyklý nájem neurčují, neboť takový nájem mohou stanovit pouze soudy na základě žaloby podané podle § 696 odst.2. obč. zák. O závaznosti těchto map jsem již publikoval případ ze své bývalé advokátní praxe: žaloval jsem na určení nájmu podle cenové mapy na částku 65.- Kč za m2, ale soud určil místně obvyklé nájemné ve výši 25.- Kč….

Samozřejmě můžeme stanovit průměrné náklady na bydlení, samozřejmě můžeme právním předpisem stanovit, že bydlení se bude platit za místnost a ne za osobu, můžeme zákonem určit, že na bydlení se v ubytovnách nesmí platit částky převyšující obvyklé nájemné, jak to navrhuje poslankyně Řápková, proslulá svým ostudným návrhem zákona o zákazu pobytu, která si i zde přihřívá svoji populistickou polívčičku. Pak nám ovšem zbývá jen odpovědět na jedinou otázku: jak donutit majitele ubytoven, aby za tyto stanovené částky ve svých ubytovnách lidem ubytování poskytovali, a co s lidmi, kterým za zákonem stanovené „nájemné“ nikdo ubytování neposkytne. Tím se ovšem hledači sice jednoduchých, ale vždy nesprávných řešení přirozeně nezabývají.

Ve skutečnosti však potřebujeme najít odpověď na zcela jinou otázku. Totiž proč si lidé, kteří musí hledat a platit předražené bydlení na soukromých ubytovnách, si prostě nevezmou do nájmu zcela běžný byt ve vlastnictví obce nebo soukromé osoby, kterých je relativní dostatek, resp. proč s takovými osobami nikdo (obec ani soukromník) běžnou nájemní smlouvu za nájemné stanovení podle shora uvedeného § 696 obč. zák. neuzavře. Až tuto odpověď, bez obviňování se z rasismu a xenofobie, nalezneme, budeme v řešení tohoto problému mnohem dál….
(Psáno pro Právo 3. 6. 2013)