Přehlušené instinkty svobodné společnosti
Poslední události ve věci trestního stíhání poslanců vypovídají o naší společnosti, o právním vědomí a obecně o naší společnosti více, než jsme dosud byli ochotni si připustit.
Jde o to, že část společnosti se pevně rozhodla, že bývalí poslanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr, se dopustili korupčního jednání a úkolem politických a státních orgánů je jen potvrdit tento názor, resp. dodat mu formálně jakési právní zdůvodnění.
Na samotném faktu, že se tak stalo, nehodlá část společnosti nic měnit a naopak ti, kteří by tento zřejmě zcela nezpochybnitelný fakt přijímali s rozpaky, jsou považováni za společenské škůdce, nepřátele demokracie a odpůrce právního státu. Reakce na, byť zvláštní a ojedinělé, rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se však zdaleka netýkalo meritu věci, byla až nepřiměřeně razantní i od jinak uvážlivých lidí. Od konstatování, že jde o konec české justice (M. Fendrych), přes posouzení tohoto rozhodnutí jako počinu vycházejícího z „ducha oligarchických elit“ (M. Znoj), přes absurdní nápad, aby rozhodnutí Nejvyššího soudu přezkoumával soud Ústavní
(L. Zaorálek), až po bouři na sociálních sítích, ale zde též četná, pro budoucnost mnohem nebezpečnější povzdechnutí: „doufali jsme, že tentokráte budou potrestáni….,ale opět korupčníci zvítězili“…Sotva co horšího si lze pro stav společnosti přát.
Kde se to vzalo? Nerespekt, ale i nenávist podstatné části společnosti k politickým elitám, stres z bezmoci před arogancí moci, všudypřítomnou korupcí, ztrátou jistot, zdaleka nikoliv jen sociálních, pak ústí v představu, že mravní a politická pokleslost některých musí jaksi automaticky naplňovat skutkovou podstatu nějakého trestného činu což ovšem zdaleka platit nemůže. To vede k tomu, že lidé jsou ochotni naslouchat těm, kteří tvrdí, že přinesou změnu nebo alespoň pomstu.
Přitom nikdo, kdo znal právní názor Nejvyššího soudu ve věci Bárty nemůže být právním vývojem tak zcela překvapen, jak někteří dnes tvrdí. Pokud však byly zcela přehlédnuty předchozí pochybnosti velké části zasvěcené právnické veřejnosti, která od počátku pozdvihovala obočí nad nepříslušností státního zastupitelství, nad masivní demonstrací ozbrojené síly proti lidem, od kterých zjevně násilí nebylo možné očekávat, až po žádost o rozhodnutí o vazbách vyžádané nikoli v běžný pracovní den u příslušného soud, ale v sobotu ve večerních hodinách, kdy má službu konkrétní soudce u konkrétního soudu, pak je zřejmé, že sebezáchovný instinkt svobodné společnosti byl shora uvedenými skutečnosti zcela přehlušen.
Pokud nebude obecně přijat názor, a to i levicí, která ze současných událostí poněkud krátkozrace vidí jistý profit, že do výkonu mandátu svobodně zvoleného zákonodárce prostě nesmí za žádnou cenu a pod jakoukoliv záminkou výkonná moc jakkoliv zasahovat, svobodné volby nebudou mít svůj skutečný smysl. A nebude lépe. Ani pokud jde nejen o právní vědomí, ale i pokud jde o duševní zdraví nejen společnosti, ale konců nás všech.
(Psáno pro Lidové noviny 19.7.2013)
Jde o to, že část společnosti se pevně rozhodla, že bývalí poslanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr, se dopustili korupčního jednání a úkolem politických a státních orgánů je jen potvrdit tento názor, resp. dodat mu formálně jakési právní zdůvodnění.
Na samotném faktu, že se tak stalo, nehodlá část společnosti nic měnit a naopak ti, kteří by tento zřejmě zcela nezpochybnitelný fakt přijímali s rozpaky, jsou považováni za společenské škůdce, nepřátele demokracie a odpůrce právního státu. Reakce na, byť zvláštní a ojedinělé, rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se však zdaleka netýkalo meritu věci, byla až nepřiměřeně razantní i od jinak uvážlivých lidí. Od konstatování, že jde o konec české justice (M. Fendrych), přes posouzení tohoto rozhodnutí jako počinu vycházejícího z „ducha oligarchických elit“ (M. Znoj), přes absurdní nápad, aby rozhodnutí Nejvyššího soudu přezkoumával soud Ústavní
(L. Zaorálek), až po bouři na sociálních sítích, ale zde též četná, pro budoucnost mnohem nebezpečnější povzdechnutí: „doufali jsme, že tentokráte budou potrestáni….,ale opět korupčníci zvítězili“…Sotva co horšího si lze pro stav společnosti přát.
Kde se to vzalo? Nerespekt, ale i nenávist podstatné části společnosti k politickým elitám, stres z bezmoci před arogancí moci, všudypřítomnou korupcí, ztrátou jistot, zdaleka nikoliv jen sociálních, pak ústí v představu, že mravní a politická pokleslost některých musí jaksi automaticky naplňovat skutkovou podstatu nějakého trestného činu což ovšem zdaleka platit nemůže. To vede k tomu, že lidé jsou ochotni naslouchat těm, kteří tvrdí, že přinesou změnu nebo alespoň pomstu.
Přitom nikdo, kdo znal právní názor Nejvyššího soudu ve věci Bárty nemůže být právním vývojem tak zcela překvapen, jak někteří dnes tvrdí. Pokud však byly zcela přehlédnuty předchozí pochybnosti velké části zasvěcené právnické veřejnosti, která od počátku pozdvihovala obočí nad nepříslušností státního zastupitelství, nad masivní demonstrací ozbrojené síly proti lidem, od kterých zjevně násilí nebylo možné očekávat, až po žádost o rozhodnutí o vazbách vyžádané nikoli v běžný pracovní den u příslušného soud, ale v sobotu ve večerních hodinách, kdy má službu konkrétní soudce u konkrétního soudu, pak je zřejmé, že sebezáchovný instinkt svobodné společnosti byl shora uvedenými skutečnosti zcela přehlušen.
Pokud nebude obecně přijat názor, a to i levicí, která ze současných událostí poněkud krátkozrace vidí jistý profit, že do výkonu mandátu svobodně zvoleného zákonodárce prostě nesmí za žádnou cenu a pod jakoukoliv záminkou výkonná moc jakkoliv zasahovat, svobodné volby nebudou mít svůj skutečný smysl. A nebude lépe. Ani pokud jde nejen o právní vědomí, ale i pokud jde o duševní zdraví nejen společnosti, ale konců nás všech.
(Psáno pro Lidové noviny 19.7.2013)