Tak se z tisku (Holobyty ve Šluknově ministry šokovaly,Právo 13. 5. 2014) dozvídáme, že ministři, kteří navštívili Šluknovsko, byli šokováni realitou, se kterou se zde setkali.

Pro občana není asi příliš povzbudivé, pokud se dočítají, že ministr je šokován a tedy překvapen tím, co je lidem dobře známo a s čím se občané setkávají ve své vlastní osobní a často každodenní zkušenosti. Za jistou naději by pak jistě bylo možné považovat, kdy by šokovaní ministři měli po ruce nástroj, jak tuto jistě nepříznivou situaci změnit. Ale obávám se, že tomu tak není.
Tím kouzelným proutkem, jak se od ministrů a ministryně dozvídáme, má být urychleně přijatý zákon o hmotné nouzi, který prý učiní přítrž „kšeftu s lidskou bídou vysmátých podnikatelů“, jak o tom hřímal ministr Chovanec. Optimismus ministrů nesdílím: pokud bude důsledkem nového zákona to, že se bude těmto lidem přispívat na bydlení jen do výše nájemného, které je v místě obvyklé, resp. do výše odůvodněných nákladů na bydlení (§ 8 navrženého zákona), pak je zřejmé, že nechápeme, v čem je problém. V ubytovnách za veliké peníze (od státu) přece ti lidé nebydlí, protože chtějí, ale protože musí: nikdo jiný (soukromník ani obce) jim jiné bydlení nenabídne (z důvodů, které zde nechci rozebírat) a činí tak jen oni „vysmátí podnikatelé“, kteří z této situace nemorálně těží. Jinak by přece nic nebránilo tomu, aby si lidé z ubytoven vzali do nájmu normální byt, kterých je dost a za podstatně nižší cenu, než za ně platí stát na ubytovnách. Pokud pan ministr, jak se svěřil, viděl byt, jehož „tržní cena je tak dvě stě korun“, ale platí se za něj osm a půl tisíce, má jistě pravdu, ale problém je v tom, zda za oněch „dvě stě korun“ vysmátý pronajímatel zde lidi bydlet nechá. A nenechá-li, kdo je ubytuje?
Můžeme se jistě jako ministři pozastavovat nad tím, že v ghettu existuje „nelegální kotelna“, která nepodléhá žádným kontrolám, a divit se, proč to stavební úřad trpí, pokud si nepoložíme otázku, kdo, jak a čím bude ony „byty“ vytápět, pokud to nebude tato právně neexistující kotelna.
A slyšíme-li od paní ministryně Marksové-Tominové, že nový zákon „definuje standardy, co je bydlení a co už není“, musím se ptát, co se stane s lidmi, kteří bydlí tam, kde zákon určí, že už to bydlení není (podstatná většina ubytoven), a tedy stát na takové „nebydleni“ nebude již přispívat. Kam se ti lidé podějí?
Problematika bydlení vyžaduje jistě naléhavě řešení. Ale od těch, kteří věci rozumí a znají realitu, vědí, co je třeba změnit v právních předpisech, co si lidé v obcích o věci myslí, kde a proč se cítí ohroženi „nepřizpůsobivými“, nezaměstnatelnými a nikdy nájem neplatícími občany. Krásná hesla a šok nad realitou nikomu nepomohou.