Obávám se, že jsme zatím neudělali mnoho proto, aby se Honzíkova, ale i jiných tragická cesta neopakovala….

Osud pětiletého Honzíka Rokose je stejně hrůzný, jako normálnímu člověku nepochopitelný: zřejmě zavražděn vlastní matkou, která byla policií zatčena krátce před tím, než jeho tělíčko pohřbila do skládky odpadů. Jeho osud má však mnohem širší souvislosti, skýtá mnohá poučení, která je neradno přehlédnout.

Ministr vnitra Langer nařídil vyšetření činnosti policie v této věci. Jistě, který ministr by odolal takové příležitosti ke zviditelnění svého rázného a důsledného postupu. Ale chtěl bych se vsadit, že výsledkem bude buď zjištění, že všichni dělali jako obvykle vše, co bylo v jejich silách a co je součástí běžného úředního postupu, a proto to také dopadlo jako obvykle. Nebo bude k uklidnění veřejnosti předhozen subalterní úředník, jemuž bude právě tento běžný a obecně užívaný postup vytknut.

Jak jinak. Sporů projednávaných před soudy by podle mého názoru ubylo, kdyby policie v plné zbroji nezasahovala jen před televizním kamerami při řešení tak zásadních „problémů“ našeho práva, jakými jsou koncerty několika desítek opožděných psychopatů, konaných v uzavřených venkovských hospodách, ale i tam, kde je porušováno právo docela obyčejných lidí. Vsadil bych se, že i otec malého Honzíka, zoufale hledající svého synka, slyšel od policie větu, kterou slyší občané často: „jde o občanskoprávní spor, podejte si žalobu“. A to i tam, kde jde o zcela zjevný zásah ne-li do práv, tedy do pokojného stavu, jehož ochrana je vizitkou každého právního státu. Tam, kde by vhodný zásah policie zjednal pořádek a právo při jeho naléhavém ohrožení, k čemuž ovšem soudy zařízeny nejsou. Příkladů je bezpočet… Samozřejmě pro policii by nalezení matky skrývající se svým synkem, a se svým druhem, údajně i vybavené mobilním telefonem, nemohlo být vážný problémem, k jehož řešení by potřebovala více, než desítku hodin. Pokud by ovšem o věc byl náležitý zájem.

Ale kdo mohl tušit, jak to vše nakonec dopadne? Kdo mohl tušit, že se právě tento případ ze stovek, ne-li tisíců jiných, navlas podobných, vymkne z denní reality až k tragickému konci? Stín smrti malého dítěte a tragický osud otce, hledajícího své dítě, jakoby činil nevhodnou, svatokrádežnou a blasfemickou úvahu o běžné, reálné situaci v těchto věcech. Ta je totiž taková, jakoby právo dítěte nemělo žádnou cenu, žádný smysl. Přetížené pracovnice „orgánů péče o dítě“ správních úřadů rozhodují emocionálně pod tlakem nejen rodičů, ale i nejrůznějších profesionálních „klokánků“, kteří si z této „péče“ často – ne vždy! – udělali živnost. A rozhodují tak podle sympatií, které ten nebo onen rodič vzbuzuje. Mimochodem: jde o „zařízení“ obsazená výhradně ženami, zcela bez „mužského prvku“, který je nám v jiných souvislostech (s opačným obsazením) profesionálními zastánkyněmi „rovných příležitostí“ tak často připomínán. Před štrasburským soudem pro lidská práva nás žalují desítky „otců“, kteří žádná práva svých dětí neuznávají, natož pak respektují, a trvají jedině a pouze na svém právu své dítě „vychovávat“. Urážejí a napadají kde koho, včetně policie a státních orgánů, které se mají těmito problémy zabývat. Jak pak za této situace v denním chvatu odlišit zrno poctivě se starajícího a zoufale hledajícího otce od těchto plev?
Avšak nejen to: ministr spravedlnosti předkládá novelu občanského soudního řádu, která má zákonnými prostředky přimět dítě respektovat starozákonní ctnosti, totiž nejen milovat své rodiče, ale také se s nimi pravidelně stýkat. A které nebude, o toho se soudy a soukromé instituce, k tomu účelu zřízené, postarají. Měli jsme vězení pro dlužníky, proč bychom neměli mít něco podobného pro děti, které napadlo, že snad mají také nějaká svá práva.