Čas od času si přečtu nebo vyslechnu povzdech nad tím, že levice v Evropě obtížně hledá v dnešním globalizovaném světě svojí cestu k voličům, neboť nenalézá témata, kterými by je oslovila.

Zdá se mi, že hlavním důvodem těchto rozpaků, pochybností a nejistot je skutečnost, že občanům politická praxe „budeme dělat totéž co pravice, ale ohleduplněji a lépe“, již nepostačuje. A nic jiného levice nenabízí - nepřináší nová a zásadní řešení stávajících problémů. Nadto se mi zdá, že módní dělení na „starou“ a „novou, moderní (kulturní)“ levici věci spíše mate, než prospívá, když ti, kteří se k tomuto módnímu fenoménu hlásí, jsou na tom stejně. Levice totiž zcela zjevně opouští svoji „vlajkovou loď“, totiž snahu o zajištění práv pro všechny bez ohledu na různost jednotlivců, důraz na stát pro všechny občany bez rozdílů. To by v současných podmínkách patrně vyžadovalo zásadní změny ve fungování společnosti, které levice nechce nebo neumí formulovat. Namísto toho podstatná část celého establishmentu odvrací pozornost lidí od skutečných problémů tím, že nad nimi jen ohrnuje onen příslovečný nos výtkami jejich vlastní nedostatečnosti. Pravice „vážným doporučením“, že občané musí „ více šetřit na důchod, více a lépe pracovat“ a levice pak tvrzením, že občané musí více respektovat antidiskriminační práva kdekoho na rovné zacházení podle nejrůznějších a všemožných kriterií.

Netřeba však planě teoretizovat. Dobře je to, podle mého názoru vidět na dvou zákonných předlohách, které mají z výrazně levicového hlediska řešit domnělé či skutečné problémy společnosti. Jde o novou úpravu státního příspěvku politickým stranám za volby, který má být výrazně determinován „genderovým“ hlediskem a pak snahou novými zákony vyřešit letitý problém přístupu k právu na bydlení.

Pokud jde o problematiku, kterou lze pro zjednodušení nazývat „kvóty“: nelze jistě nic namítat proti větší účasti žen na politickém rozhodování nebo dokonce proti právu všech občanů se na volbách, ať již pasivně nebo aktivně, podílet. Problémy s legislativním, dokonce finančním (odstupňovaný státní příspěvek) „řešením“ tohoto pseudoproblému jsou hned trojí : jeden spočívá v tom, že v případě kvót zde nejde o to, že by tu nebylo právo být zapsán na kandidátku nebo být zvolen (to nikdo, doufám, nezpochybňuje), ale jen o dojem některých, že toto právo není dostatečně jednou částí společnosti využíváno. A chtějí jej (proč vlastně?) řešit. Druhý, podle mne závažnější problém, spočívá v tom, že žádný ústavněprávní předpis nehovoří explicitně o právu určenému podle pohlaví, ale vždy (čl. 3 odst. 1 Listiny) hovoří o zaručeném právu „všem bez rozdílu pohlaví, rasy barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného přesvědčení….“.atd..atd.

Nabízí se tedy otázka – pokud člověk sleduje veřejná vystupování členů té nové, údajně lepší levice - jak asi může dlouho trvat, než někoho napadne, že zákonodárný sbor má být „vyvážen“ nejen „genderově“, ale také s ohledem na zaručená práva všech ostatních. To ovšem není nic nového. Jsme jen u staré, z minulého režimu známé, úpravy kandidátek podle předem daných kritérií (méně inteligence, více mladých a dělníků, více lidí z menších obcí), z čehož vycházelo, že nejvhodnější kandidátkou byla tehdy dojička do třiceti let. Ptám se, jak dlouho může trvat, než někoho napadne, že nejvhodnějším kandidátem je (pohlaví, rasa, barva pleti…) mladá Romka s lesbickou orientací?

A dostavám se konečně ke třetímu, podle mne zásadnímu problému: namísto toho, aby se levice zamýšlela nad novým uspořádáním současné společnosti charakterizované odklonem od tradičních politických stran a odmítáním dosavadního fungování establishmentu a domýšlela novou formu občanské společnosti a nové formy účasti občanů, jejich spolků a iniciativ na řízení státu, přichází jen s dávno vyčichlým sociálním inženýrství zákonodárného sboru. Že se tak neděje jen u nás, ale i v jiných evropských státech na tom, podle mne, nic nemění.

Pokud jde o připravovaný soubor zákonů, které by měly řešit situaci v bydlení, jde jistě o chvályhodnou snahu. Ale vidíme-li, že dosavadní řešení bydlení podle liberálně – tržních vztahů v celé Evropě zjevně nefunguje a selhává (miliony prázdných bytů a miliony bezdomovců), pak navrhované „řešení“ dosavadním systémem (pronajímatel stanoví nájem a stát ho bude stále znovu a znovu některým /kterým?/ jen doplácet), se mi zdá poněkud nedostatečné. Jde přece jednak o to, že nikoliv zanedbatelná část společnosti si nemůže po celoživotní práci dovolit zaplatit přiměřené bydlení na straně jedné a současně je zřejmé, že část občanů nikdy žádné nájemné neplatila – a přesto jim přiměřené bydlení musí být (státem, nikoliv obcemi) zaručeno. Zdá se v současné situaci neefektivní některým nějaké (navíc místně obvyklé!) nájemné stanovovat, když to je a bude placeno formou sociálních dávek ze státního rozpočtu, a nebo jsou vzniklé milionové dluhy nejprve draze a zbytečně vymáhány a pak zcela racionálně prominuty.

Namísto skutečné ochrany základních lidských práv si levice pyšně čechrá peříčka a ztrácí čas jejich marginalizací, protože nemá sílu nebo se nechce pustit do prosazování zásadních a potřebných celospolečenských změn. Tak na místo ochrany práva na bydlení se zasazuje o jakési „ právo na sociální bydlení“. Na místo prosazení důležitého sociálního práva pro všechny se soustředíme jen na mediálně vděčné řešení ubytoven, vyloučených lokalit apod. Namísto zásadních změn v postavení a vlivu občana na jeho účasti při řízení společnosti se nám nabízí hrátky (zatím jen) s počty žen a mužů.

Takové kroky jen společnost rozdělují a nevedou k zásadním a potřebným změnám, které občané očekávají a od politiků požadují. Že se pak voliči od levice odklánějí a čekají zázraky od rychlokvašených spasitelů je sotva k divení. Jakoby si levice vůbec neuvědomovala, co se ve společnosti děje. Myslím, že při současném stavu „závratné nerovnosti, gigantické manipulace komunikace mezi lidmi a kořistnického stavu k přírodě“ (V. Bělohradský), lze dosavadní chování levice právem označit přinejmenším jako rozpačité. Se všemi z toho plynoucími důsledky….

(Psáno pro Právo 12. 8. 2014)