Ve své brněnské kanceláři mám pověšenu fotografii pořízenou někdy koncem listopadu nebo na začátku prosince 1989 v sídle tehdejší Československé strany socialistické na pražském Náměstí Republiky.

Na ní kolem pracovního stolu sedí Václav Havel, Bohuslav Kučera, místopředseda tehdejšího Federálního shromáždění, Jan Škoda, tajemník České strany socialistické a já. Z těch, kteří jsou na této fotografii, včetně fotografky, která snímek pořídila, Ireny Gérové, jsem na tomto světě už jenom já. Je to již 25 let….
Václav Klaus nedávno vzpomínal, že očekávané změny byly v tomto roce již tak blízko, že si se svými přáteli ani nebrali dovolenou, aby něco nezmeškali. Nebyl to ojedinělý pocit. I v tehdejších legálních strukturách – nerado se to dnes připomíná – existovala taková očekávání. Již od poloviny předchozího roku 1988 jsme pořádali na nejrůznějších místech po republice hojně navštěvovaná v tzv. Difosa (Diskusní fóra socialistů), na kterých se diskutovalo o nejrůznějších tématech politického života způsobem, který rozhodně nebyl v té době zcela obvyklý. V listopadu 1988 v kulturním domě Máj v Praze 10 můj kolega Jan Příborský před více než stovkou posluchačů řekl, že poprava Milady Horákové byla justiční vražda a já jsem na dotaz z pléna řekl, že situace je tak dramatická, že ji může vyřešit jen dramatik….
Neprocházelo to bez povšimnutí. Tehdejší ministr české vlády K. Löbl píše ve svých nedávno vydaných pamětech (K.Löbl, „Naděje a omyly“, Academia 2012) toto: „ V říjnu 1989 jsem byl mimo zasedání předsednictva ÚV Národní fronty, ale za přítomnosti nového předsedy K. Urbánka dotazován ohledně „podpásového“ projevu tajemník NF za ČSS S. Křečka kdesi ve Východočeském kraji. Měl prý zpochybňovat vedoucí úlohu KSČ a požadovat větší zastoupení pro své straníky apod. Byla mi přímo položena otázka, zda ČSS nechce odejít z NF. Řekl jsem, že Křečkovo vystoupení neznám, ale že jde o podněty, o kterých se trvale hovoří v radě našich místních organizací. Představitelé KSČ v NF byli velmi překvapeni.“ Listopad opravdu nešlo zastavit tanky, jak se domnívá Jakeš (M. Jakeš: „Pak přišli skřetové z opozice“, Česká pozice, LN 8.11. 2014). Nálada ve společnosti i v armádě byla jiná, než se „představitelé KSČ“ domnívali...
V sobotu 18. 11. 1989 pořádalo vydavatelství Melantrich v Obecním domě v Praze jeden za svých pravidelně vyprodaných tzv. hereckých koncertů - herci zde přednášeli své monology z různých divadelních her. Situace byla po pátečním zákroku SNB napjatá a čekalo se, že to nebude jen tak. A také nebylo: přišel herec Jan Kačer a oznámil, že začíná protestní stávka divadel a herci proto nebudou vystupovat. Bylo ale třeba to oznámit v sále nabitém diváky. Vystoupil jsem (poprvé a asi naposledy) na jeviště Smetanova sálu Obecního domu. Už si přesně nepamatuji, co jsem řekl o zákroku na Národní třídě a o důvodech pro které koncert odpadá. Pamatuji si přesně jen poslední větu a ta zněla takto: „Udělejme nyní společně vše proto, aby se nic takového již nemohlo opakovat!“ Diváci vyskočili ze sedadel a mohutně tleskali. V prvních řadách, kde seděli častí návštěvníci těchto koncertů, pracovníci různých zastupitelských úřadů, jsem viděl rozsvícené kontrolky v té době nijak obvyklých videokamer. Na to se nedá nikdy zapomenout…
Ani to nezůstalo nepovšimnuto odcházející mocí. K. Löbl v již zmíněné knize píše: „Na předsednictvu ÚV NF ČSR, které se následně sešlo, byl přítomen i její dosavadní předseda Kempný (stále ještě předseda ČNR) a jeden soudruh z ÚV KSČ. Dotyčný si mě vzal stranou a řekl: „Víš, kdo tenhle binec spustil? Vy, nár. soc. Měli jste 18. listopadu nějaký prý herecký koncert v Obecním domě A tam veřejně nějaká redaktorka ze Svobodného Slova ( Marta Švagrová z kulturní rubriky) odsuzovala naše soudruhy z SNB, jak zakročili na Národní třídě. A představ si, na to se masivně zastal študáků za vaši stranu Křeček! To nás zrazujete? Kempný mi naznačil, abych dotyčného ignoroval. Sám měl už jiné starosti. Nastával zmatek! „
V neděli 19. 11. 1989 jsme s Janem Škodou a pozdějším senátorem Jiřím Vyvadilem na Náměstí Republiky sepsali na tehdejší poměry „ostré“ protestní prohlášení ČSS a jejích poslaneckých klubů ve Federálním shromáždění i České národní radě proti pátečnímu zásahu bezpečnosti. Ten pak vyšel v pondělí v deníku Svobodné slovo. Byl to z legálních kruhů blesk z čistého nebe. Před redakcí Svobodného slova, před budovou Melantrichu na Václavském náměstí, kde se stránky novin vyvěšovali ve zvláštní skřínce, se již od poledne začali shromažďovat lidé, dav se v podvečer rozrostl tak, že zaplnil Václavské náměstí mezi ulicemi Jindřiškou a Štěpánskou a lidé volali: „ Zítra zase pravdu“ a „Zítra přijdeme zase“. To byl důvod, proč se listopadová shromáždění konala v těchto dnech právě před budovou Melantrichu a ne, jak je v našich dějinách obvyklé, „pod koněm“. Historie melantrišského balkonu je jinak dostatečně známa. Měl jsem možnost vystoupit zde na závěr shromáždění ve středu 23.11 1989 a – už opět opravdu nevím proč – napadla mne slova z opery B. Smetany Braniboři v Čechách: My nejsme luza, my jsme lid….
V sobotu 25. 11. 1989 jsme s Jiřím Vyvadilem dostali za úkol zajistit místnost pro setkání delegace Občanského fóra s představiteli tehdejší moci, s delegací ÚV Národní fronty a vlády, které dohodla iniciativa Most (Kocáb, Horáček). Již jsem dříve někde popsal, nejprve jsme šli za jakousi vedoucí v Obecním domě, ale ta nás vyhodila s tím, že se „ u ní“ žádní disidenti předvádět nebudou a jak pak za námi až na ulici vyběhl kuchař v zástěře a číšník s tím, že vše slyšeli, že prosadí, aby se rozhovory konaly „u nich“. Tak se také stalo. Slavná fotografie z neděle 26.11 1989, na které si podávají Havel a tehdejší předseda vlády Adamec ruce přes stůl za potlesku nás přítomných, je toho věčným dokladem.
Po setkání, při kterém vznikla fotografie, o které píši shora, jsem při odchodu z budovy V. Havlovi na jeho dotaz stačil rychle říct některé reálie o lidech, se kterými se počítalo do vlády. Lidi z legálních struktur znal V. Havel málo. Proto např. část jednání o sestavení nové vlády 9. prosince 1989, podle stenografických záznamů tajemníka V. Havla V. Hanzela (V. Hanzel: „ Zrychlený tep dějin“ OK centrum 1991) probíhala takto:
Čalfa: „Chci vám říct pane Havel, že Burský byl ve hře do první vlády. To vám musím říct, že byl. To jméno se tam pohybovalo, pak z nějakých důvodů se od toho upustilo, ale já to jméno si pamatuji.“
Šabata: „Jsem si jist, že je z Brna.“
Havel: „ A nezacházím-li příliš daleko, mohu se zeptat, kdo s tím jménem operoval? Zda ústřední tajemník Škoda, Křeček nebo Kučera?“
Čalfa: „U prvního sestavení jsem nebyl. Měli jména na papíře, ale kdo s tím přišel nevím.“
Havel k Šabatovi: „ Ty Jardo, znáš toho Burskýho?“
Šabata: „Ano, osobně, je z Brna“.
Havel: „Brňák by tady neškodil, stejně jako dáma, zatím, tady mluvíme jenom o samých pánech…..“
Pak jsem měl ještě několikrát možnost s V. Havlem hovořit např. tehdy, když mne jmenoval do čela komise, která měla prošetřit stížnosti hodonínského hladovkáře Marečka na činnost generálního prokurátora ČR, pokud si na tu epizodu ještě dnes někdo pamatuje. Naposledy jsem už s exprezidentem mluvil krátce před jeho smrtí ještě na pražském Hradě….
V. Havel se jistě dopustil jako kdokoliv z nás řady chyb. Některé si uvědomil, některé nikoliv. Jsem však zmaten dnešní náhle se vynořivší nenávistnou kritikou a nejen zkreslováním, ale hlavně nepochopením tehdejších událostí. Václav Havel rozhodně nebyl – jako jeho dnešní kritici obecně soudí – představitelem toho, co dnes nazýváme „pražskou kavárnou“. Jak správně upozorňuje V. Belohradský, Havel nebyl „havlista“, v tom smyslu jak je tento termín používán dnes. Na to byl příliš poučeným politikem. Kdo si třeba dnes ještě vzpomene na kritiku, které se V. Havlovi dostalo právě od oněch – stále existujících - salonních ochránců všelikých práv po jeho projevu 17. 2. 1995 ve kterém, odsoudil chování našich německých spoluobčanů před druhou světovou válkou a řekl: „…zlo odsunu bylo jen smutným vyústěním zla, které mu předcházelo. O tom, kdo první vypustil z lahve džina skutečné nacionální nenávisti, nemůže být sporu.“ Překvapení pro ty, kteří dnes mají za to, že se V. Havel jen omlouval sudetským Němcům? A že v politice často „všechno je jinak“ ještě jedna Havlova poznámka z oněch dob: po návštěvě u kancléře Kohla ve Falci v r. říjnu 1993 o stížnostech Kohla na V. Klause řekl: „On je naprosto šokován tím, že Klaus nechce vracet církevní majetek!“ Ó tempora, ó mores!