„Platí opravdu základní lidská práva pro všechny stejnou měrou? Mají se dostat i těm, kteří se jich pouze dovolávají a sami je nedodržují“?

Ptá se v článku Pandořina skřínka lidských práv (Právo, 23. 2. 2015) právník Pavel Mates. A v článku „Nevydávejme lidská práva nepříteli (Právo, 25. 2. 2015) se publicista Miroslav Hudec naproti tomu obává, že by se naše společnost změnila „ještě rychleji a ještě k horšímu“, pokud bychom nepostupovali „striktním dodržováním lidských práv pro každého bez výjimky“. Zajímavá diskuse, leč, podle mne, neberoucí v úvahu havárii, která lidská práva v postmoderní společnosti potkala, a která je ilustrována zjevným faktem: všichni ti, kteří žijí ghettech, všichni ti, kteří jsou postižení sociálním vyloučením, všichni ti, kteří patří k tisícům (a v Evropě k milionům) bezdomovců,mají základní lidská práva plně zajištěna! Aniž by jim to ovšem bylo v úsilí o kvalitu života něco platné.

Samozřejmě vím, že život není redukován jen na materiální stránku a že i ti, kteří bydlí pod mostem a živí se odpadky z popelnic, se mohou radovat z deklarované úrovně základních lidských práv. Jenom si nejsem jist, zda jim to bude stačit. Zejména když vidí, že svoboda slova je redukována na to co, vyjádřil Švejkův hostinský Palivec slovy: „dej si pívo a žvaň si, co chceš“. Když svoboda shromažďovací ve skutečnosti znamená klidně si „ocupujte“, klidně se, bez jakýchkoliv praktických důsledků, shromažďujte, kde a jak chcete. A když mnohými zbožněné právo vlastnit vede k stále se prohlubující, úděsné sociální a majetkové nerovnosti, která rozežírá společnost jako rakovina. Z tohoto lidskoprávního mauzolea, o kterém mnozí politici tak rádi hovoří, se dávno vytratila universalita skutečných lidských práv. Neboť hovoří-li se o „lidských právech“, mají se zpravidla na mysli požadavky plynoucí ze zvláštních představ o životě marginálních skupin. Těch, kteří nechtějí očkovat děti, těch, kteří chtějí rodit na palouku u řeky, těch, kteří vyžadují odlišné zacházení proto, že se ostentativně přihlašují k nejrůznějším menšinám, atd. atd. Tento způsob deklarace lidských práv je ovšem v osudovém a společnost destruktujícím rozporu s nezpochybnitelným požadavkem na rovnost lidí.

Nikoliv o taková „lidská práva“, ale o lidskou důstojnost musíme usilovat! Má-li se zachránit náš svět. Neboť v minulosti nebyla skutečná lidská práva nikdy chápána bez vztahu k lidské důstojnosti, rovnosti a k sociálnímu postavení člověka. Zdá se být až pokrytecká starost o to, aby práva byla „pro každého bez výjimky“, když u těch práv, která mohou učinit život snesitelnější, to zjevně vylučujeme. Neboť říkáme-li, že kupodivu právě jen sociální práva mohou být realizována jen podle ekonomické situace státu, neříkáme snad tím zcela jasně, že na někoho se prostě nedostane? S tím se mají lidé smířit?

Čtu-li např. výsledky nedávného průzkum berlínské Svobodné univerzity podle něhož 20 % Němců je přesvědčeno, že jejich život lze k lepšímu změnit jen revolucí, vidím-li, že politici se předhánějí jen v tom, kdo se více zamračí na Putina, zatímco potřebné zákony, pokud vůbec, chystají (podobně jako u nás zákon o sociálním bydlení) po vzoru vojáků, kteří, jak známo, se vždy připravují na minulou válku, obávám se, že jsme stále menší kousek od okamžiku, kdy si lidé přestanou resignovaně klást Hamletovu otázku „být či nebýt“, ale spíše zváží další slova tohoto textu, totiž „zda je ducha důstojnější snášet rány osudu, nebo proti moři běd se chopit zbraně a vše skončit vzpourou…“

(autor je zástupce Veřejné ochránkyně práv, vyšlo v Právu 3. 3. 2015)