Nejvyšší čas začít se nad postavením veřejného ochránce práv – ombudsmana- v naší společnosti zamýšlet.


I když se zatím vláda a i Poslanecká sněmovna zabývají jen neodkladnými úkoly, není jistě bez významu připomenout, že rychle blíží termín dalších voleb o kterých se zatím nemluví, ale kterým se nelze vyhnout. Již za 10 měsíců musí podle zákona začít volba nového zástupce veřejného ochránce práv (současnému končí volební období 6.4.2019 a volba nového musí, podle zákona, začít 60 dnů před tímto datem) a rok na to i volba samotného ochránce. Nejvyšší čas začít se nad postavením veřejného ochránce práv – ombudsmana- v naší společnosti zamýšlet.
Instituce ombudsmana není v jednoduchém postavení. Na straně jedné nezbytnost jeho existence pro kultivaci společnosti obecně a pro kultivaci státní správy zvláště, resp. pro zajištění práv obyčejných lidí je, podle mého názoru zcela nesporná. Na straně druhé doba, kdy ombudsmanovi věřilo až 60 - 80 % občanů je dávno pryč a přitom od autority samotného ombudsmana se odvíjí význam jeho postavení ve společnosti.
Původní zákon o veřejném ochránci práv ( zák. č. 349/1999 Sb.) předpokládal vznik relativně malého úřadu ( pokud si vzpomínám, tehdy se hovořilo asi o 40 zaměstnancích) zřízeného pro dohled na činností některých státních orgánů. Dnes je tomu jinak. Pracuje zde kolem 110 právníků a také současné kompetence úřadu se od kompetencích stanovených původním zákonem podstatně změnily. A je však obtížné říci, zda k obecnému prospěchu. Spíše se zdá, že pokud nám je ze strany evropských orgánů uloženo zřídit nezávislou instituci, je o tuto povinnost rozšířena pravomoc veřejného ochránce práv. Tak od roku 2006 je ombudsmanovi uložena povinnost systematických návštěv míst, kde je jsou umístěny osoby omezené na svobodě ( věznice, léčebny), od roku 2008 disponuje pravomocí navrhovat kárná řízení s některými soudnímu funkcionáři, od r. 2009 pak na základě antidiskriminačního zákona sleduje problematiku rovného zacházení. Od r. 2012 pak mu bylo uloženo sledovat problémy týkající se zajištění cizinců a jejich vyhošťování a od 1.1.2018 přibyla povinnost sledovat volný pohyb občanů EU a zejména pak dohlížet nad dodržováním smlouvy upravující práva osob se zdravotním postižením.
Zvláště poslední povinnost uložená zákonem ukazuje problémy takového postupu. Přes existenci Národní rady zdravotně postižených, sdružující řady organizací zabývajících se touto problematikou, bylo zákonem uloženo ombudsmanovi zřídit si ještě další Poradní orgán k zjišťování téhož. S možností neshody obou institucí a s nebezpečím rozdílného informování evropských institucí o situaci u nás, jak se to již děje např. v oblasti integrace Romů.
Takto asi nebude možné dále postupovat. Přitom Česká republika by měla podle tzv. Pařížských principů (rezoluce VS OSN z 4.3.1994) zřídit nejen ochránce práv dětí, ale zejména na výkonné moci nezávislý národní orgán na prosazování a ochranu lidských práv, což náš ombudsman – na rozdíl od představ občanů není. Ministerstvo pro lidská práva takový orgán zjevně nahrazovat nemůže…
Tímto postupem z institutu ombudsmana stává administrativní moloch (pro zajištění nové pravomoci bylo nově přijato deset právníků a dva sociologové), proti čemuž by měl právě ombudsman ve státní správě bojovat. A má to bezpochyby vliv i na řízení celé instituce. Jestliže pracovníci téhož úřadu dohlížejí na poměry v domovech důchodců, sledují, zda někteří občané nejsou diskriminováni při nabídkách bytů a současně sledují zda v autě nebo v letadle policie neporušuj práva osob vyhošťovaných třeba do Nigerie nebo do Mongolska, atd.atd., je asi obtížné hovořit o monokratickém řízení, které bylo v původním zákoně o veřejném ochránci práv zakotveno.
Z dosavadních zkušeností, zejména z poslední doby, je zřejmé, že nevyhovuje v zákoně stanovený vztah ochránce (ombudsmana) a jeho zástupce. Původní zákonná úprava byla zapříčiněna rozpaky, které nad celou institucí panovaly v době vzniku zákona a zakotvila do něho podivný vztah, kdy ochránce a jeho zástupce jsou stejně navrhováni presidentem a Senátem a voleni Poslaneckou sněmovnou, navíc v rozdílnou dobu a nezávisle na sobě, takže o nějakém pouhém „zastupování“ lze těžko hovořit. Zda jít cestou více nezávislých ombudsmanů pro jednotlivé činnosti nebo cestou více zástupců ze zákona odpovědných za jednotlivé činnosti je věcí podrobnějšího rozboru, do nových voleb patrně neuskutečnitelného, leč nepostrádajícího naléhavosti.
Výběr nového ombudsmana lze, s ohledem na jeho kompetence, považovat za svrchovaně důležitou politickou záležitost, která, při dnešním složení Sněmovny (zůstane-li taková v době volby) nebude jednoduchá. Ač to zákon nevyžaduje, zkušenost ukazuje, že je téměř nezbytné, aby ombudsmanem byla osoba s právnickým vzděláním, se zkušenostmi z reálného života společnosti, a s jistou přirozenou autoritou. Osobnost formátu Pavla. Rychetského asi nebude k dispozici, ale např. bývalého kandidáta na presidenta, právníka Pavla Fischera by, mimo jiné i zkušenost s prací v kanceláří presidenta V. Havla, k této práci jistě kvalifikovala.
Právo 26.4