Má ovšem pravdu P. Rychetský pokud píše, že je zde přítomen „ strach z migrantů, jenž tady nemá a strach z islámu, který tu také není“. Ale sotva lze současně přehlédnout, že i obyčejní občané vidí, že do zemí kolen nás přicházejí lidé, kteří mají jiné představy o lidských právech, svobodách a povinnostech než, na základě našich Listin a Deklarací máme my. A

Nesouhlas a údiv nejsou strach
„Ve výsledku jsme svědky zhroucení politického systému. Zůstává sevřený ve stejné kazajce. Ve stejném politickém a ústavním formátu minulých století. A do něj vstupují politické subjekty, které založili svou existenci na práci se strachem….“ říká v obsáhlém rozhovoru („Politický systém se hroutí. Určujícím mementem ve společnosti je strach“) v LN 27. 7. předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Má samozřejmě pravdu, hroutí se nejen politický systém, ale i naše představy o uchopitelnosti a srozumitelnosti práva obecně a o lidských právech zvlášť, hroutí se dosavadní způsoby řešení problémů ve společnosti, zejména pokud nové problémy se pokoušíme řešit způsoby včera platnými.
Jenom nedokáži přijmout představu, že projevy nesouhlasu, se kterými se setkáváme a obecný údiv se stavem ve kterém se společnost nachází, jsou způsobeny strachem. Že miliony obyčejných lidé u nás i v Evropě, kteří s údivem a nesouhlasem sledují to, co se kolem nich děje, jsou ovládány strachem, nebo dokonce nenávistí, jak se jim to kde kdo snaží namluvit. Nesouhlas není strach, nenávist, rasismus a xenofobie už vůbec ne.
„Společnost konce 20. a počátku 21. století už není v klasickém smyslu třídní, ale je společností, jak já tvrdím, bezbranných lidí, kteří mají pocit, že je nikdo nerepresentuje“ říká v rozhovoru P. Rychetský. Nejde pouze o pocit, ale o zcela zřejmý fakt. Kdo representuje tramvajáka, železničáře nebo prodavačku, kteří nemohou zaplatit přiměřený byt?. Část politického spektra poradí více a lépe pracovat, být více úspěšní, a jiná část je pošle pro sociální dávku? To je representace? Kdo representuje ty, kteří se bojí chodit v noci do částí svých měst a obcí a nechtějí, aby ty se měnily ve vyloučenou lokalitu? Kdo representuje ty., kteří se již nechtějí dívat na to selektivní uplatňování práva, na ono „uhýbání očima“ aby odpovědní neviděli nezákonné přešlapy těch, kterých se nechtějí dotknout z důvodů jakési korektnosti?
Dozvídáme-li se o tom, že nejvyšší soudní instituce v Německu prohlásili dětské sňatky, uzavřené zde podle práva šária za souladné s Ústavou a že mladá žena v Michiganu byla zbavena zdejšího titulu „královny krásy“ jen proto, že citovala statistická data o vraždách černochů mezi sebou, data, která prý citovala „necitlivě“, pak jistě můžeme očekávat debatu nad právními konstrukcemi takových výroků, ale co rozhodně nemůžeme očekávat je respekt a akceptace takového práva. Se strachem to má jen málo společného…
Má ovšem pravdu P. Rychetský pokud píše, že je zde přítomen „ strach z migrantů, jenž tady nemá a strach z islámu, který tu také není“. Ale sotva lze současně přehlédnout, že i obyčejní občané vidí, že do zemí kolen nás přicházejí lidé, kteří mají jiné představy o lidských právech, svobodách a povinnostech než, na základě našich Listin a Deklarací máme my. A že jejichž individuální nárokovost daleko převyšuje nejen ochotu, ale zejména schopnost tady s námi žít. Jen to našim lidem nikdo nechce otevřeně říct. Každý má samozřejmě právo žít po svém, ale zjevný problém je přece v tom, že toto právo je upíráno nikoliv příchozím, ale spíše zdejším. Lidé jsou peskování z porušování lidských práv i když usilují o tak samozřejmé věci jako je dostat dítě na lepší školu, získat zaměstnance do svého podniku a nájemníka do svého bytu nebo domu podle svých představ. Přitom o míře a mezích těchto představ nemá, jak ukazuje nedávný nález o osudu hoteliéra požadujícího na ruských hostech „krymská prohlášení“, jasno ani náš Ústavní soud.
Ve společnosti je jistě přítomen strach, ale především obecné neporozumění, vzájemná neúcta a ostražitá neznalost, nedůvěra a ztráta autorit. A možná i zatu trochu strachu bychom měli být vděční: až ji totiž občané ztratí, debaty o tom co ještě „patří k demokracii“ budou zbytečné…
LN 30.7