Současná, v historii lidstva nebývalá diskuse o tom na životě, koho vlastně na této Zemi záleží, vyústila v Česku v rozhořčené debaty nad otázkou diskriminace našich Romů obecně a v bydlení zvláště


Současná, v historii lidstva nebývalá diskuse o tom na životě, koho vlastně na této Zemi záleží, vyústila v Česku v rozhořčené debaty nad otázkou diskriminace našich Romů obecně a v bydlení zvláště. Vlastně jaká pak debata: téměř každý zde opakuje své, mnohokráte vyslovené mantry bez jakýchkoliv ohledů na realitu života, bez nejmenší snahy pochopit názory a zkušenosti jiných.
Snaha o nějaký komplexnější pohled se v záplavě demagogického obviňování z rasismu zcela vytrácí. Vždyť to, zda vůbec u nás existuje diskriminace, zda diskriminace je problém celé české společnosti, nebo úvaha nad tím, zda odlišné zacházení je vždy nutno považovat za diskriminaci, jsou naprosto odlišné otázky, na které existují odlišné odpovědi.
O existenci diskriminačního jednání u nás, jako v jakékoliv jiné společnosti, nemůže být pochyb. V minulém roce obdržel ombudsman celkem 403 stížností na diskriminaci, z nichž pouze 43 se týkalo etnického původu. Většina stížností poukazuje na diskriminaci podle věku, zdravotního postižení, nebo pohlaví a jen v 8 procentech případů můžeme konstatovat, že k diskriminaci nejspíše došlo. Tento nízký počet stížností, stejně tak nízký až zanedbatelný počet žalob podle antidiskriminačního zákona, které řeší soudy, spolu s v podstatě bezproblémovým soužitím české komunity s komunitou vietnamskou, opravňuje k závěru, že rasová diskriminace není systémovým problémem české společnosti. Bez ohledu na to, co se nám snaží vnutit nejrůznější aktivisté.
Tím ovšem nemá být řečeno, že by zde neexistoval jiný vážný problém. Rozhovory mezi romskými zájemci o uzavření nájemní smlouvy a realitními kancelářemi, které publikovala Romea.cz, ukazují, že nejen soukromí pronajímatelé, ale často ani obce nechtějí Romy za nájemce svých bytů. I když odhlédneme od toho, že pronajímatelé ve skutečnosti neodmítají Romy jako příslušníky určitého etnika, ale osoby od kterých se obávají devastace svého majetku ( zničené byty a hromady odpadků pod okny bytů ve kterých bydlí Romové přece nejsou výmyslem českých rasistů!), pak sama skutečnost, že realitní kancelář ani pronajímatel zpravidla nedisponují ničím, co by zakládalo podezření, že od konkrétního zájemce o bydlení by takové nebezpečí hrozilo, jen potvrzuje, že odmítnutí na základě pouhé etnicity je diskriminačním jednáním, které je v rozporu s platným právem. Diskriminování jsou zde však nejen Romové, ale i zdravotně postižení, důchodci, rodiny s více dětmi nebo s „domácími mazlíčci“ – ti všichni se přízni našich pánů domácích příliš netěší.
Ale pozor! S tímto konstatováním existence diskriminace, se kterým se vítězoslavně spokojí aktivisté na sociálních sítích, desítky neziskovek nebo vládních i nevládních agentur zřízených pro „začleňování“, by se neměl spokojit nikdo, kdo se vážně zabývá problémy naší společnosti nebo dokonce ten, kdo je povolán do veřejné funkce mající tentýž cíl a smysl. A zde mi nejde, ač by to bylo důležité, zkoumat příčiny tohoto stavu společnosti, což salonní ochránci lidských práv vyřeší tím, že všechny ostatní označí za rasisty, ale vyřešení problému tím není pomoženo.
Je zde totiž zapotřebí vyslovit ono „B“, které mnohým uniká“. Ve skutečnosti totiž nejde ani tak o to, zda byl nebo nebyl někdo diskriminován, ale zda je mu umožněno důstojně bydlet. To žádný antidiskriminační zákon nezajistí a neuloží diskriminujícímu, aby s tím, kdo byl diskriminován uzavřel nájemní smlouvu a bydlení mu tak poskytl. A až tedy pronajímatelé a realitní kanceláře pochopí konečně smysl antidiskriminačního zákona, totiž ochranu veřejného prostoru před nepřijatelnými, diskriminujícími výroky, ubude sice zjevného diskriminačního chování, ale nikterak nepřibude ubytovaných Romů. Pokud ti se sami nepostarají o to, aby obecně sdílená zkušenost občanů byla jiná než ta stávající
Za současného stavu tak existuje jediná instituce, které může problém řešit a tím je stát. Ten má totiž povinnost zajistit dostupnost sociálních práv, k nimž právo na bydlení bezpochyby patří. Nikoliv ovšem dosavadními koncepcemi zákonů o sociálním bydlení, které sice do jisté míry počítají s existencí lidí jejichž způsob bydlení vede ke vzniku vyloučených lokalit, ale jen zmínkami o nezbytnosti „sociální práce“. I když při dnešní složitosti soukromého, finančního nebo správního práva je pomoc některým rodinám jistě nezbytná, moc pochybuji, že by školení o tom, že odpadky patří do koše, a nikoliv z okna a že radiátory ústředního topení nejsou starým železem patřícím do sběrny je možné do této sociální práce zařadit.
Snad to bude pochopeno. Grafomanské „diskriminační“ orgie Jana Moláka v Deníku N (nazývajícího, s oduševnělým respektem k odlišnému názoru, autora tohoto článku „dezorientovaným trafikantem“), úvahy a2lam o „rozsévačích nenávisti“, nebo ironická gratulace advokátky Kláry Samkové vládě „k 30 letům boje za integraci Romů“ však nepomohou ani k pochopení problémů s diskriminací a bydlením, ani k pochopení toho co se ve společnosti ve skutečnosti děje.
Právo 30.7