A tak možná že pomalu, ale asi jistě jsme na „trati“ vedoucí k zániku demokratického právního státu, neboť pokud nebude ve státě nalezena převažující většina, která je základem demokratického rozhodování, ztratí výsledky svobodných voleb – dopadajících 50 na50 – pro řízení spořádaného státu jakýkoliv praktický smyl


Často slýcháme povzdech nebo spíše výmluvu, že řešení toho nebo onoho problému je „běh na dlouhou trať, “ jinými slovy, že to nelze vyřešit nebo uskutečnit okamžitě, anebo v dohledné době. Po celé řadě posledních událostí se obávám, že problém je mnohem hlubší: nejen že jde o dlouhou trať, ale možná běžíme po špatné trati.
Lidská práva byla svými původními tvůrci brána jako vztah člověka ke člověku, jako něco co si lidé budou, jako lidskou hodnotu, vzájemně respektovat. V džungli člověk žádná práva nemá a tygr by je stejně nerespektoval. Ale v okamžiku kdy jsme se vydali na cestu jen všelikých lidských, základních, přirozených a tušených práv, jejichž katalog se stále rozšiřuje a přitom jsme minuli cestu lidských hodnot, jsme na špatné trati. Bez respektu k lidským hodnotám, tedy souboru nejen práv, ale i povinností, ohledů a respektu k odlišnosti, tedy bez našeho vzájemného vztahu, který činí , kultivuje a udržuje při životě lidskou společnost, nemá důraz na samotná subjektivní práva praktického smyslu.
Nejde jen o plané teoretizování: jsme na počátku „tratě“, na které anekdota o Židech bude důkazem antisemitismu, anekdota o blondýnkách důkazem diskriminace podle pohlaví a vtip o Cikánech dokladem anticiganismu. Jsem na nejlepší „trati“ abychom přijali vlastní typ autocenzury a jakéhosi „doublespeaktu“, tedy jednoho jazyka pro své soukromí a druhý pro veřejné vystupování. To však nepovede ke vzájemnému respektu (který vtip nikomu a ničemu neubírá), ale k hysterizaci celé společnosti, atomizované na stále se rozšiřující počet všelikých menšin formulující svá vlastní „práva“, pro které nejen že nevidíme nějakou většinu, ale pro které už neexistuje žádný žádný společný zájem a cíl. K tomu ovšem nemalou a možná rozhodující měrou přispělo i „pandemické“ selhání elit (jak jinak to nazvat?) neboť právě tyto elity nedokázaly vyslovit jednotně převažující názor na řešení životně důležitého problému celé země.
A nejde jen o pandemii. Jestliže při nekonečných a složitých debatách o právech, uprchlících, multikulturalismu, rasismu, xenofobie a bůhví čeho ještě přehlédneme cestu k lidským hodnotám, tedy k tomu, že lidé chtějí žít svůj život po svém, podle svých zkušeností a raději dělají to, co chtějí než to co jim někdo tvrdí že musí dělat, neboť se to od nich očekává, jsme na „trati“, kde bude k zodpovězení otázka jednoho z předních světových sociologů. „ Umožníme, s ohledem na jejich práva, i kanibalům ochutnat jejich oblíbenou pochoutku“?
A tak možná že pomalu, ale asi jistě jsme na „trati“ vedoucí k zániku demokratického právního státu, neboť pokud nebude ve státě nalezena převažující většina, která je základem demokratického rozhodování, ztratí výsledky svobodných voleb – dopadajících 50 na50 – pro řízení spořádaného státu jakýkoliv praktický smyl. A jsme na cestě, ne ke spořádané parlamentní demokracii, která byla tužbou před 100 lety, nikoliv k nějaké „komunistické diktatuře“, kterou nás občas někdo straší, ale nakonec k autoritativnímu typu státu jako je Singapur, Malajsie, nebo Čína. Jen abychom si toho byli, jakkoliv se to zdá malicherné, už třeba při protestech proti těm obtížným rouškám, vědomi.
Právo 29.3