Život v opravdu převratné době
Tváří v tvář nejisté budoucnosti, která nyní svírá Evropu a možná celý svět, by starost o důstojný život kohokoliv neměl být považován za téměř „nepřátelský akt“ vůči někomu, jehož problémy jsou vetší než ty naše.
Život v opravdu převratné době
Kolikrát už jsme slyšeli nebo četli, že žijeme v přelomové době? Skoro každý rok byl ještě nedávno považován za téměř přelomový, každé volby byly „přelomové“. Myslím, že jsme tohoto slova užívali nadbytečně. Jsem dost stár na to, abych věděl, že opravdu teprve nyní žijeme v převratné době, natolik převratné, že jsem si to už ani neuměl představit. Netušil jsem, že se ještě někdy za svůj život dostanu tak moc do blízkosti války, že se budu muset zcela reálně obávat o život svých vnuků a pravnuků. Jistě mnozí z vás jste na tom stejně, ale stalo se.
Nejde jistě jen o to, co prožíváme my sami, protože naše obavy se asi nedají srovnat s tím, co prožívají lidé, kteří ze zničených domovů utíkající se svými dětmi před válkou. A nikdo nemůže říct, že by se jej osobně tyto věci netýkaly. Už proto, že se mohou zcela reálně stát třeba už zítra každému. A sama skutečnost, že se toto odehrává blízko našich hranic, by neměla znamenat, že utrpení lidí je větší a že bychom se nad jeho příčinami měli zamýšlet více než nad jinými problémy současného světa.. Na matky s dětmi, které před několika měsíci stály na bělorusko – polské hranici si již dnes vzpomene málokdo. Jen proto, že byly „odjinud“, z jiného „civilizačního okruhu“?
Ale to přece neznamená a namůže znamenat, že bychom měli resignovat na svoje životy, nebo se přestat zabývat svými starostmi, nebo neřešit problémy, které ovlivňují náš životy. A vůbec už to neznamená a nemůže znamenat, že ten kdo má starost o své blízké, o svoji rodinu by byl nějakým „rozvracečem“ nebo patřil k těm, kteří „chtějí mít všeho třikrát více, než potřebují“, jak jsem se s tímto „charakteristikou“ českého národa setkal v jednom veřejnoprávním mediu. Nenechme se zatlačit do takových povrchních rádoby morálních soudů. Mám s tím své osobní zkušenosti. Přece jako ten komu se nelíbí situace ve vyloučených lokalitách, není jen proto rasistou a xenofobem, tak ani ten, kdo má v dnešních těžkých časech starost o svoji rodinu, není nepřítelem uprchlíků a není tím, kdo si nepřeje si, aby jim bylo pomoženo.
Tváří v tvář nejisté budoucnosti, která nyní svírá Evropu a možná celý svět, by starost o důstojný život kohokoliv neměl být považován za téměř „nepřátelský akt“ vůči někomu, jehož problémy jsou vetší než ty naše. Drahý benzín, vysoké a nezaplatitelné ceny energií, které nás trápí, jistě nesnesou srovnání se ztrátou domova, s ohrožením zdraví nebo života, ale to neznamená, že bychom neměli anebo dokonce nemohli říkat, že se nám to nelíbí a že chceme, aby to bylo jinak. Právo na svobodné vyjadřování svých názorů a právo usilovat o své štěstí by žádným nouzovým stavem ani žádnou krizí být dotčeno nemělo.
Deník 28.3
Život v opravdu převratné době
Kolikrát už jsme slyšeli nebo četli, že žijeme v přelomové době? Skoro každý rok byl ještě nedávno považován za téměř přelomový, každé volby byly „přelomové“. Myslím, že jsme tohoto slova užívali nadbytečně. Jsem dost stár na to, abych věděl, že opravdu teprve nyní žijeme v převratné době, natolik převratné, že jsem si to už ani neuměl představit. Netušil jsem, že se ještě někdy za svůj život dostanu tak moc do blízkosti války, že se budu muset zcela reálně obávat o život svých vnuků a pravnuků. Jistě mnozí z vás jste na tom stejně, ale stalo se.
Nejde jistě jen o to, co prožíváme my sami, protože naše obavy se asi nedají srovnat s tím, co prožívají lidé, kteří ze zničených domovů utíkající se svými dětmi před válkou. A nikdo nemůže říct, že by se jej osobně tyto věci netýkaly. Už proto, že se mohou zcela reálně stát třeba už zítra každému. A sama skutečnost, že se toto odehrává blízko našich hranic, by neměla znamenat, že utrpení lidí je větší a že bychom se nad jeho příčinami měli zamýšlet více než nad jinými problémy současného světa.. Na matky s dětmi, které před několika měsíci stály na bělorusko – polské hranici si již dnes vzpomene málokdo. Jen proto, že byly „odjinud“, z jiného „civilizačního okruhu“?
Ale to přece neznamená a namůže znamenat, že bychom měli resignovat na svoje životy, nebo se přestat zabývat svými starostmi, nebo neřešit problémy, které ovlivňují náš životy. A vůbec už to neznamená a nemůže znamenat, že ten kdo má starost o své blízké, o svoji rodinu by byl nějakým „rozvracečem“ nebo patřil k těm, kteří „chtějí mít všeho třikrát více, než potřebují“, jak jsem se s tímto „charakteristikou“ českého národa setkal v jednom veřejnoprávním mediu. Nenechme se zatlačit do takových povrchních rádoby morálních soudů. Mám s tím své osobní zkušenosti. Přece jako ten komu se nelíbí situace ve vyloučených lokalitách, není jen proto rasistou a xenofobem, tak ani ten, kdo má v dnešních těžkých časech starost o svoji rodinu, není nepřítelem uprchlíků a není tím, kdo si nepřeje si, aby jim bylo pomoženo.
Tváří v tvář nejisté budoucnosti, která nyní svírá Evropu a možná celý svět, by starost o důstojný život kohokoliv neměl být považován za téměř „nepřátelský akt“ vůči někomu, jehož problémy jsou vetší než ty naše. Drahý benzín, vysoké a nezaplatitelné ceny energií, které nás trápí, jistě nesnesou srovnání se ztrátou domova, s ohrožením zdraví nebo života, ale to neznamená, že bychom neměli anebo dokonce nemohli říkat, že se nám to nelíbí a že chceme, aby to bylo jinak. Právo na svobodné vyjadřování svých názorů a právo usilovat o své štěstí by žádným nouzovým stavem ani žádnou krizí být dotčeno nemělo.
Deník 28.3