Před několika týdny se v obsáhlém rozhovoru v jednom z deníků vysmál ombudsman Otakar Motejl českým novinářům ohledně jejich hysterických výlevů v očekávání katastrofálních důsledků tzv. náhubkového zákona.

Srovnával situaci u nás a na Slovensku, kde novinářská obec před časem předvedla podobnou hysterii ohledně zákonné úpravy tisku a co se stalo? Nic. Noviny vycházejí stejně a na jejich vzhledu se nic nemění. Čas mu dal za pravdu. Nebo všiml si snad někdo z vás nějakých změn v českých mediích po nabytí účinnosti zákona, který je stále tvrdošíjně a směšně neoprávněně nazýván „náhubkovým“? Je v tisku méně zpráv o aktuálních událostech? Jsou horší a méně obsažné a vypovídající? Opravdu se prokázalo, že zákonodárcům šlo o omezení svobody slova? Nic takového!

Ale o něco však přece jen šlo, jak ukázala aktuální událost: několik občanů, a i teplický soudce, podali na základě právě tohoto zákona trestní oznámení na neznámého pachatele, který měl zavinit, že, v rozporu s tímto zákonem, byly na webových stránkách - paradoxně ministerstva spravedlnosti - uvedena jména několika nezletilých, kteří byli obětmi trestného činu. A co nevidíme: náhle všichni říkají ano, to je správné, jména takových osob by se na veřejnosti publikovat neměla! Najednou! Nebýt onoho, novinář tolik proklínaného zákona, tak by to bylo docela dobře možné, a nikdo by proti tomu nic nenamítal a ani namítat nemohl. Máme přeci nedotknutelnou svobodu slova, ne? Nebo ten zákon přeci jenom nějaký smysl měl a má?

Jedna skutečnost se mi však zdá mnohem závažnější. Novinářská obec se, podle mého názoru, dopustila chyby připomínající onoho pohádkového pasáčka, který tak často, jen z legrace, volal na vesničany, že se k jeho stádu blíží vlci, že když nakonec vlci opravdu přišli, nikoho z vesničanů ani nenapadlo jít mu na pomoc: „To jsi říkal už tenkrát.“ Také naši novináři volali kdekoho na pomoc proti snahám ohrozit svobodu slova, proti snaze politiků „zamést pod koberec“ vlastní prohřešky, které oni, novináři, na potkání odhalují. Volali na pomoc div ne proti útokům na samotný demokratický charakter státu. Zbytečně. Ale kdyby se skutečně jednou stalo součástí naší politické reality, že ne jeden Dalík s nejasným pověřením premiéra, ale početnější dalíkové, s jasnými pověřeními a zmocněními od bůh ví koho, budou navštěvovat novináře a významně se jich ptát:: „Opravdu to musíte uveřejnit?“, může být na varování a volání o pomoc již pozdě. Čtenář si totiž může vzpomenou: „To už jste říkali tenkrát…“