Když jsem viděl ono pondělí před Velikonocemi pařížskou katedrálu v plamenech, nebyl to pohled na stavbu někde v cizině, jejíž požár by byl pro mě pouhou kuriozitou. Tento chrám mi přirostl k srdci, i když jsem jej poprvé navštívil asi před deseti lety.

Bylo to v září roku 2007 několik dní po pohřbu kardinála Jeana-Marie Lustigera, ještě byly v katedrále květiny a věnce, i když trochu povadlé. Od té doby jsem tam byl mnohokrát, při mých čtyřech prázdninových jazykových kursech to byly doslova každodenní poutě, i když mě v posledních letech trochu rozčilovala fronta před katedrálou a bezpečnostní prohlídky.

Při pohledu na hořící katedrálu mě napadalo mnoho myšlenek, které ale byly během týdne mnohokrát vysloveny osobami mnohem schopnějšími a povolanějšími, než jsem já. Ačkoli jsem se o tuto úvahu přihlásil sám, s přibývajícím časem jsem měl víc a víc dojem, že bylo řečeno už vše a že můj text bude jen mlácení prázdné slámy.

Poté, co byly uhašeny poslední plameny, přicházelo mnoho lidí jak s nabídkou pomoci, tak s reflexí této události. Některé myšlenky mi mluvily z duše, jiné mě nadzvedly. Od každé bych snad reprodukoval jednu. Pařížský arcibiskup Michel Aupetit položil otázku po důvodu této nádherné stavby. Byla snad postavena jako relikviář pro Kristovu trnovou korunu, která je zde uchovávána? Nikoli – tím relikviářem je Sainte-Chapelle. Byla snad zamýšlena jako schránka na umělecká díla? Nikoli. Je stánkem pro „kus chleba, o němž věříme, že je to Kristovo tělo“. Toto chápání katedrály se také projevilo v hrdinském činu otce Jeana-Marca Fourniera, který vběhl do hořící katedrály, aby zachránil Kristovu trnovou korunu, ale především… Eucharistii. Riskovat život pro dvě zdánlivě tak obyčejné věci jako je věnec z trní a kus chleba, to bez víry prostě nejde.

Na druhé straně jsem zaregistroval, že jsou diskuse o tom, že by obnova katedrály měla reflektovat současný stav a být mnohem méně svatostánkem a mnohem více francouzským národním monumentem. Ano, Francouzi mají s takovouto proměnou dosti zkušeností z doby revoluce, příkladem dodnes existujícím je Panthéon, kdysi kostel sv. Jenovéfy. Zajímavá stavba, ale bezduchá. Doufám, že k takové obnově v případě katedrály Notre-Dame nikdy nedojde. Arcibiskup Aupetit se k tomu opět zcela jasně vyjádřil: „(Katedrála) je místo náboženské úcty, která musí být této úctě vrácena. Notre-Dame není muzeum. Obavy o ni jasně prokázaly, že není prázdným místem. Je to místo živé.“

Gotická katedrála – a katedrála Notre-Dame je symbolem gotické katedrály – je fascinující stavba. Možná více organismus než stavba. Je středověkou snahou popsat celý svět postavenou z kamene, dřeva a osvícenou barevnými vitrážemi. Umělci pracující na katedrálách neměli ambici ukázat své umění světu, ale obětovat je Bohu. Jak jinak si lze vysvětlit to, že mnohá fascinující díla se nacházejí na naprosto nepřístupných místech po staletí skrytých lidským zrakům? Návštěvník katedrály nemůže svými smysly pojmout všechno to, co lidský duch a důmysl osvícený vírou věnoval Bohu. Katedrála je také mimořádným technickým dílem, a při požáru se ukázalo, že také nesmírně odolným.

Vynález křížové klenby, lomeného oblouku a opěrného systému umožnil stavitelům proměnit těžkou temnou stavební hmotu obvyklou ještě v románském stylu ve vzdušný a světlý skelet, jehož subtilnost bere dech. To, co umožňovalo stavitelům katedrál jít do takové výšky, byla obeznámenost s rozložením sil mezi jednotlivé stavební prvky. A v tom je možná jádro mého dnešního uvažování. Je-li chrám obrazem církve a v případě katedrály obrazem světa, tedy společnosti, pak toto překonávání hmoty a jejích zákonů je obrazem svornosti a lásky. Při požáru byl strach, aby nepovolily klenby. Zdá se, že jsou jen výplní, aby pohled ke stropu nebyl prázdný, ale není tomu tak. Katedrála bez kleneb by se zhroutila dovnitř, protože by opěrný systém neměl co podepírat. Myslím si, že tento obraz je znamením času. My lidé současnosti jsme podepřeli svůj život o mnohé jistoty: ekonomické, sociální, zdravotní. Ale chybí nám pohled k nebesům jako něco, co je nejen dekorací, ale co je naprosto zásadní součástí naší existence. Bez opory shora se budova našeho života zhroutí.

Kameny ve vrcholu kleneb se nazývají svorníky. Připomínají jednu vzácnou vlastnost, která je dnes rovněž úzkým profilem – svornost. Jakmile se cokoli řekne nebo udělá, hned se najde někdo, kdo to pošpiní. Mám dojem, že místo Kristova přikázání lásky začíná mít navrch staré antické přísloví: Homo homini lupus (člověk člověku vlkem).

Požár katedrálu Notre-Dame poškodil, ale nezničil. Platí o ní slova, která jsou heslem města Paříže, které má ve znaku loď, a k níž se tato slova vztahují: Fluctulat nec mergitur (zmítá se, ale nepotopí se). Pařížský chrám Naší Paní tedy opět plní svou úlohu být obrazem světa. Pokud se ovšem nezměníme, budou škody ještě větší.

Až budeme sledovat obnovu tohoto skvostu, obnovme současně i naši křesťanskou identitu, o které se nyní tak často hovoří. Nezapomínejme na pohled vzhůru ke klenbám a mějme na zřeteli, aby všechno, co děláme, jak mluvíme a myslíme, bylo neseno svorností a především láskou. Katedrála stojí a naděje také trvá. Díky Bohu!