Ve čtvrtek 13. ledna 2022 vydal Český statistický úřad předběžné výsledky ze Sčítání lidu (SLDB) 2021, týkající se nepovinné odpovědi na otázku víry, náboženství a příslušnosti k církvi. Vyvolalo to pochopitelně velký zájem médií a víceméně zaznívalo uspokojení, že Česká republika nezklamala ve své pověsti stále více se sekularizujícího státu a jejích obyvatel odklánějících se od největších církví, zvláště Církve římskokatolické. O ní budu psát.

Po týdnu, a to 19. ledna 2022, byly ovšem publikovány další výsledky k tomuto tématu, a to za takzvané malé církve. Data z 13. ledna byla totiž pouze za tři hlavní církve. Jak se ovšem ukázalo, v této druhé várce informací, která se týkala prohlášení více než půl miliónu obyvatel ČR, bylo mnoho těch, kteří svou příslušnost nevypsali do formuláře přesně. Co se týká Církve římskokatolické, její deklaranti se často označovali za katolíky nebo deklarovali katolickou víru. Po započtení těchto nepřesných deklarací se k Církvi římskokatolické, řeckokatolické a za katolíky obecně hlásí 985 162 obyvatel České republiky. V takovém případě by byl od posledního sčítání úbytek těch, kdo se za katolíky deklarují, 98 737 osob, což je kolem 9 %.

Ještě než tu začnu vršit své názory a pohledy, rád bych zdůraznil, že výsledky SLDB přijímám s pokorou a chápu je jako zrcadlo i výzvu do budoucnosti.

Jak vysvětlit úbytek věřících?

Především je třeba předeslat, že jsou v tuto chvíli zveřejněna pouze dílčí data a na mnohá další si musíme počkat. Ostatně, i po minulém sčítání to trvalo téměř tři toky, než byly k dispozici podrobné analýzy o tom, jak SLDB reflektuje náboženské chování. Aby naše úvaha nebyla pouhou hypotézou, musíme počkat na data, rozdělená do úrovní obcí, protože římskokatolická biskupství se nekryjí s územně-správními celky, konkrétně s kraji. Důležité je také znát náboženskou deklaraci obyvatel podle věku. Například při minulém sčítání se ukázal jako klíčový fakt, že 44 % katolíků deklarovaných v SLDB bylo starších 60 let. Z nich bohužel zcela jistě nemalý počet dnes již nežije.

Co tedy můžeme vyčíst pro Církev římskokatolickou ze SLDB nyní?

Obecně vzato je velmi pozitivní fakt, že se k otázce víry, náboženského vyznání a příslušnosti k církvi vyjádřilo mnohem více lidí, než při sčítání v roce 2011. Zatímco tehdy to bylo 55 %, nyní je to 70 %. Ukazuje to na to, že lidé mají potřebu se k otázce víry vyjadřovat a zároveň to velmi výrazně zvyšuje výpovědní hodnotu odpovědí v této oblasti.

Další poměrně nadějnou zprávou je pro mě fakt, že po přičtení těch, kdo svou příslušnost k Církvi římskokatolické nazvali jinak, například „katolík“, pak počet deklarovaných příslušníků katolické církve sice poklesl, ale nikoli zásadním způsobem.

A nakonec: pokud bychom srovnali věkovou strukturu věřících v roce 2011 a počet věřících hlásící se ke katolické církvi, pak by se ukázalo, že počet nových věřících katolíků stoupá, a to o cca 150 tisíc, vzhledem k věkové struktuře nejspíše v mladších ročnících. To je zatím opravdu hypotéza, ale zároveň je to jakýsi úsvit naděje.

Bezesporu zajímavé je srovnat čísla ze SLDB s tím, co vidíme v kostelích. V této souvislosti je třeba zmínit, že máme dopočítané počty pokřtěných v populaci. Z těchto údajů vyplývá, že v ČR je navzdory všemu dosud pokřtěno v katolické církvi přibližně 43 % obyvatel ČR. Kromě toho konáme pravidelně anketní šetření, týkající se návštěvníků bohoslužeb. Z něho vyplývá, že do kostela chodí každý týden asi 3,5 % obyvatel, tj. přibližně 370 tisíc osob. Podle agentury STEM zase pravidelně navštěvuje bohoslužby 5 % obyvatel naší země, což je asi 525 tisíc osob. Ono pravidelně zde znamená minimálně jednou měsíčně, protože je množství míst, kde bohoslužba každý týden prostě není. V čase pravidelná návštěvnost bohoslužeb klesá, ale pomaleji než u procenta osob, které se v SLDB hlásí ke katolické církvi. Jsou zde pochopitelně drobné výkyvy, za všechny uveďme covidové turbulence, které se ostatně zdaleka netýkají jen bohoslužeb.

Vraťme se ale k otázce, co způsobuje pokles počtu deklarovaných katolíků. Podle mého názoru se jedná o obecný trend minimálně v evropském měřítku. Obecně se snižuje důvěra lidí v instituce a klesá jejich ochota cokoli deklarovat a kamkoli patřit. Pokřtěná populace stárne a umírá. Nesmíme ale zapomínat na faktory, které také zcela jistě mají vliv na úbytek osob, které se jako katolíci deklarují. Podle mého názoru jde o neblahé jevy, jakými je polarizace v církvi, podobná polarizaci ve společnosti, často bohužel založená na sympatii či antipatii k některému z představitelů církve. Popularitě a ochotě přihlásit se k církvi ani nepřispívají různé více či méně reálné ekonomické problémy církve a různá klišé o bohaté a mocné církvi, a dlužno podotknout, že tato mentalita v nás někdy je, zatímco jindy nám je neprávem přisuzována. Nakonec sem patří problematika dvojího metru, vyslovovaná příslovím: „káží vodu a pijí víno“, a to především v oblasti křesťanské autenticity života a morálky. Sem patří bolestná oblast sexuálního zneužívání v církvi. Lidé po právu vyžadují po církvi, která má vést ke svatosti, vyšší standardy v právě v této oblasti.

Možná, že mnohým lidem vrtá v hlavě otázka, jak je možné, že navzdory tomu, že například papež František je velmi populární osobou, vpravdě světovou celebritou, počet deklarovaných katolíků u nás ubývá? Domnívám se, že je to určitou záměnou pojmů. Obliba člověka, i když je to papež, církevní autorita, je něco jiného než praktikování víry v Boha v konkrétní církvi. Víra je totiž živý, a tím i velmi intimní vztah mezi člověkem a Bohem. Příslušnost k církvi je potom zároveň příslušností ke konkrétní komunitě věřících, ale také k instituci. Vztah k církvi je tedy složitý a náročný, a současně křehký vztah.

Možná to vypadá, že jsem tady předvedl apologii církve a obranu jejího současného stavu. Nikoli. Jsem přesvědčen, a je to zároveň tisícileté přesvědčení církve, že je semper reformanda, tedy, že nemá mít nikdy hotovo, a nemá nikdy právo usnout na vavřínech. Jakmile si zdřímne, už to s ní jde z lidského hlediska z kopce. Výsledky sčítání nás už nyní – nehledě na jejich momentální neúplnost – mají vést k ochotě a touze znovu a lépe hlásat evangelium, žít autenticky svůj život s příslušnou integritou (mezi námi katolíky se tomu říká příklad víry a cesta ke svatosti) a nerezignovat na budování hlubších vztahů, které jednak z jednotlivých osob vytvářejí lidskou společnost, ale také uschopňují k náboženské víře.

A tak tedy, my katolíci, zpytujme svědomí, litujme toho, kde jsme selhali, a pusťme se do toho znovu a lépe, abychom byli přínosem pro společnost i sami pro sebe. A vy ostatní, s námi, prosím, mějte trpělivost. Díky!