Čtenářům mého měsíčního sloupku nemusím ani připomínat, že se převážně věnuji tématům spjatým ze zemí, ve které žiji téměř půlstoletí, v Austrálii. Psát o politické situaci v České republice jsem nikdy ani neuvažoval. V Aktuálně blogu je takových článku mnoho a koncipovaných autory, kteří jsou k tomu povolanější než já. Přiznám se, že jsem ale zaujatý pozorovatel A tak před pěti týdny jsem si vzpomněl na 21. srpna. V ten den před 48 roky vojska pěti zemí Varšavské smlouvy překročila státní hranice republiky a násilně tak ukončila pokus o reformu tehdejšího československého socialismu. Tato skutečnost se do mne hluboce vryla, okupace kromě mnoha jiného mne vyhnala z vlasti.
S ekologickou krizí se hrozba konce světa stává reálnou. Lidstvo jako celek může vyhynout. Než začít zmatkovat, anebo různými způsoby ekologickou krizi popírat, bylo by lepší se zamyslet nad tím, jakémuže to lidstvu hrozí vyhlazení. Odpověď zní: lidstvu moderní doby, jež si představuje přírodu jako neživou mrtvou hmotu, ovládanou přírodními zákony.
Ten, kdo se o víkendu procházel po pražském náměstí Republiky, si toho možná ani nevšiml. Kolem byly jako vždy spousty turistů, stánky s jídlem a pán, co dělá z mýdlové vody bubliny.
Onehdy jsem si zašel posedět na zahrádku oblíbené hospůdky na břehu řeky. Chodím tam rád, ve všední dny je to oáza klidu. Po modrém nebi plují bílé mraky, proplétají se korunami okolních stromů, a vrby lemující břeh řeky se zrcadlí na hladině. Idylka v přírodě, byť ještě na území velkoměsta.