Příměří mezi Arménií a Ázerbájdžánem, které mělo platit od soboty 10.10., bylo následně opakovaně porušováno oběma stranami a jen otázkou, jak se bude nadále vyvíjet situace. Nedávné boje byly nejintenzívnější od války v letech 1992 – 1994. Tehdy zvítězila Arménie a držela pak ve své moci nejen samotnou oblast Náhorní Karabachu, ale též území zvané Lačinský koridor. Právě zabrání tohoto území je nejproblematičtější prvkem konfliktu, byť z arménského hlediska logické. V oblasti Náhorního Karabachu žijí většinově Arméni a ti vždy toužili být součástí Arménie. Jenže mezi tímto regionem a samotnou Arménií se nachází pás země, který nemá s Armény nic společného. Jeho zabrání má strategický význam v efektivní podpoře Karabachu. Bohužel se však stalo v rozporu s mezinárodním právem a Náhorní Karabach proto nebyl nikdy žádným jiným státem uznán (s výjimkou podobných separatistických území).
V poslední době si vláda obzvláště oblíbila omezování volnočasových aktivit. Samozřejmě virová pandemie a snaha omezit počet hospitalizovaných je objektivním důvodem. Přitom náš současný ministr zdravotnictví je znám, že provozuje mimo svoji manažerskou a politickou činnost ve vládě velké množství volnočasových aktivit.
Když jsem poprvé zaslechla podivné slovo rouškovné ve spojení s námi důchodci - ano i já do té kategorie už dlouho patřím - začala jsem přemýšlet, za co že to vlastně máme platit. Vodné a stočné je jasné. Stejně tak jízdné - i když je pro nás zbytečně nízké. Zpropitné dává každý dle uvážení a všimné - taky příšerné slovo - to je v podstatě větší či menší úplatek. Můžeš dát, nemusíš. Vlastně ani nesmíš. Ale proč bychom měli platit za roušky, když jsme si je většinou ušili sami? A často i ve velkém, pro spoustu dalších lidí?